Článek
Nejde o zlato na dně přehrady
Titulky rády mluví o zlatě „pod Slapy“, což zní, jako by se poklad schovával přímo pod hladinou přehrady. Ve skutečnosti jde o ložiska Mokrsko a Čelina v okolí Nového Knína a Chotilska, tedy v krajině nedaleko Slapské nádrže.
Průzkum v osmdesátých a devadesátých letech minulého století odkryl mimořádně bohatou oblast. Materiál k bývalé průzkumné štole Josef uvádí odhad kolem 132 tun zlata v celém revíru Čelina-Mokrsko a řadí jej mezi nejbohatší evropská ložiska. Štola Josef přitom nebyla vyražena kvůli turistům, ale právě kvůli geologickému průzkumu.
A v čem je problém? Odhad zásob neznamená, že tam někde leží 132 tun kovu připraveného do trezoru. Zlato je v hornině v drobných částečkách. Číslo proto říká, kolik kovu by teoreticky šlo získat z obrovského množství rudy, ne kolik zlata lze pohodlně nabrat lopatou.
Zlato je ve skále, ale jen v nepatrném množství
Ložisko Mokrsko je pro geology zajímavé právě tím, jak je zlato jemně rozptýlené. Starší státní materiály pracují s průměrným obsahem okolo 1,9 gramu zlata na tunu rudy. To může na papíře vypadat slibně, v praxi by však znamenalo vytěžit, rozdrtit a zpracovat obrovské objemy horniny.
Ministerstvo životního prostředí už dříve upozornilo, že by převážná část rud v Mokrsku musela být dobývána velkým povrchovým lomem. Následovalo by mletí horniny na jemný materiál, prach, hlušina a otázka, kam s desítkami milionů tun vytěžené hmoty. Stanovisko ministerstva proto neřešilo jen cenu zlata, ale hlavně dopad na krajinu v blízkosti rekreační oblasti a vodní nádrže.
Na rovinu, vysoká cena zlata sama problém nevyřeší. Těžba má smysl jen tehdy, když se kov dá získat technicky, ekonomicky a zároveň bez následků, které by okolí platilo ještě dlouho po odjezdu posledního náklaďáku.
Zlatá ruda
Brzdou není samotné zlato, ale způsob jeho získání
V Česku není zakázané zlato jako surovinu těžit. Zásadní překážkou je ale jeho úprava. Horní zákon zakazuje při úpravě rud využívat kyanidové loužení a další postupy s kyanidovými sloučeninami.
Právě na tom se případ Mokrska láme. Ministerstvo uvádělo, že běžné gravitační metody ani flotace by pro zdejší jemně rozptýlené zlato nebyly dostatečně účinné. Kyanidové loužení přitom představovalo způsob, který by byl pro podobně chudou rudu technicky použitelný, ale české právo jej nepřipouští.
To neznamená, že se ložisko nikdy nemůže stát předmětem dalších debat. Technologie se vyvíjejí, zákony se mohou měnit a cena kovů se pohybuje. Dnes ale neexistuje cesta, která by z mokrského zlata udělala běžně provozovaný důl bez zásadního střetu s platnými pravidly a ochranou okolí.
Ze štoly se stala laboratoř, ne zlatý důl
Místo průmyslové těžby dnes funguje bývalá štola Josef jako podzemní pracoviště ČVUT. Podzemní laboratoř Josef slouží studentům a výzkumníkům pro geotechnické experimenty, podzemní stavitelství nebo testování technologií v reálném horninovém prostředí.
ČVUT připomíná, že průmyslové využití revíru nikdy nezačalo hlavně kvůli předpokládanému vlivu na životní prostředí a dalším okolnostem. Z někdejšího průzkumu tak zůstaly kilometry podzemních chodeb, které dnes mají úplně jiný účel než hledání cesty k další tuně zlata.
Mokrsko proto není příběh o tom, že Česko sedí na snadno dostupném bohatství a jen ho neumí vzít ze země. Je to příběh o ložisku, které vypadá obrovsky v geologické zprávě, ale v reálné krajině znamená mnohem složitější otázku: zda má zlato pod zemí větší cenu než voda, lesy a klid kolem Slapské přehrady.
