Článek
Domnělou nehodu sama rychle vyvrátila
V úterý 10. července 1973 kolem půl druhé odpoledne čekali lidé na tramvaj v ulici Obránců míru, dnešní Milady Horákové, nedaleko Strossmayerova náměstí. Olga Hepnarová proti nim nasměrovala vypůjčený nákladní automobil Praga RN.
Vůz zasáhl dvacet lidí. Tři zemřeli přímo na místě, dalších pět později v nemocnici a dvanáct lidí utrpělo zranění. První svědci se domnívali, že řidička nezvládla automobil nebo že selhala technika. Hepnarová však krátce po zadržení uvedla, že do lidí najela záměrně. Vyšetřování následně technickou závadu vyloučilo. Průběh útoku zachycuje archiv iROZHLASu.
Nešlo ani o člověka, který by se k řízení těžkého vozu dostal náhodou. Hepnarová pracovala jako řidička a měla potřebné zkušenosti. Nákladní automobil si vypůjčila a místo si vybrala tak, aby mohla zasáhnout větší skupinu lidí. Biografický slovník českých zemí její jednání popisuje jako předem připravenou pomstu společnosti.
Dva dopisy dokazují, že nešlo o náhlý zkrat
Nejsilnějším dokladem plánování jsou dopisy, které před útokem poslala do redakcí Svobodného slova a Mladého světa. V nich sama sebe označila za oběť špatného zacházení a svůj zamýšlený čin popsala slovy „trest smrti přejetím“.
Dopisy nebyly omluvou sepsanou až po zadržení. Měly předem vytvořit vysvětlení, proč chce zabíjet náhodné lidi, kteří jí osobně nic neudělali. Jejich adresáti se tak měli stát prostředníky, přes které pachatelka představí veřejnosti vlastní verzi příběhu.
Právě tento dokument odlišuje útok od neovladatelného okamžitého výbuchu. Hepnarová měla dostatek času svůj záměr opustit. Připravila text, obstarala automobil a vyhledala místo s větším počtem lidí. Dopisy zároveň ukazují, že oběti nevnímala jako konkrétní jednotlivce. Udělala z nich zástupce společnosti, kterou se rozhodla potrestat.
Po zatčení na pomstě trvala
Také při vyšetřování a před soudem potvrzovala, že jednala úmyslně. Prohlašovala se za duševně normální, přijímala odpovědnost a pokoušela se samotný proces proměnit v obžalobu společnosti.
Analýza trestního spisu vypracovaná na Univerzitě J. E. Purkyně uvádí, že po přiznání neprojevila lítost. V obžalobě a soudním hodnocení se dokonce objevilo tvrzení, že ji mrzel pouze nižší počet mrtvých. Nešlo tedy jen o jednu vytrženou větu z dopisu, ale o postoj zaznamenaný v různých fázích řízení.
To však neopravňuje k tvrzení, že lze s naprostou jistotou popsat její pocity v každé minutě až do popravy. Přesné je říci, že činu dlouhodobě nelitovala, hájila jeho motiv a odmítala výklad, podle něhož nevěděla, co dělá. O jejím chování v úplně posledních chvílích už tak jednotné informace nemáme.
Olga Hepnarová
Psychické potíže nebyly totéž co nepříčetnost
Hepnarová měla psychické problémy už od dospívání. Ve třinácti letech se pokusila o sebevraždu a následně pobývala v psychiatrické léčebně. Samotná historie léčby ale ještě neznamená, že v době útoku nebyla trestně odpovědná.
Soudní znalci u ní rozpoznali výrazné poruchové rysy osobnosti. Současně dospěli k závěru, že netrpěla duševní chorobou, která by jí bránila rozpoznat význam jednání nebo je ovládat. Dobový soud ji proto považoval za příčetnou a plně odpovědnou. Shrnutí případu zveřejněné Českou televizí připomíná oba závěry současně: poruchu osobnosti i zachovanou trestní odpovědnost.
Věta, že „byla prostě šílená“, tak případ nevysvětluje. Stejně nepřesné by bylo psychické problémy úplně popřít. Rozhodující pro soud nebylo, zda byla osobnostně zdravá v běžném smyslu, ale zda chápala následky svého činu a dokázala své jednání ovládat.
Právní označení činu se změnilo, trest zůstal
Městský soud v Praze ji v dubnu 1974 uznal vinnou z osminásobné vraždy a uložil jí trest smrti. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Případ následně přezkoumal federální Nejvyšší soud, který jednání překvalifikoval na trestný čin obecného ohrožení. Na nejvyšším trestu se tím ale nic nezměnilo.
Tato změna neznamenala, že by soud útok začal považovat za méně závažný. Šlo o právní posouzení způsobu provedení: pachatelka použila nákladní automobil proti celé skupině lidí a vytvořila nebezpečí pro větší počet osob.
O milost požádala její matka. Žádosti nebylo vyhověno a rozsudek mohl být vykonán.
Poslední minuty zakryly pozdější legendy
Olga Hepnarová byla 12. března 1975 v pankrácké věznici popravena oběšením. Bylo jí 23 let. V řadě pozdějších článků se objevuje tvrzení, že se před popravou psychicky zhroutila, bránila se a do popravčí místnosti ji museli odvést násilím. Tuto verzi převzaly i některé respektované zpravodajské weby.
Novější rozbor zveřejněný při padesátém výročí popravy však upozornil, že protokol o výkonu trestu podobně dramatický průběh nezaznamenává. Dokument sám pochopitelně nedokazuje, že byla klidná nebo že neprožívala strach. Znamená pouze, že podrobné historky o jejím odporu nemají stejně pevnou oporu jako datum, místo a způsob popravy.
Po desetiletích se tak mísí archivní skutečnost, svědectví a pozdější vyprávění. Čím barvitější je detail z popraviště, tím důležitější je ptát se, zda pochází z dobového protokolu, nebo z mnohem mladšího převyprávění.
Byla poslední ženou, nikoliv posledním popraveným
Hepnarová vstoupila do dějin jako poslední žena popravená v Československu. Nebyla však posledním člověkem, nad nímž stát trest smrti vykonal. Poslední poprava na území dnešní České republiky proběhla v únoru 1989 a úplně posledním popraveným v Československu se stal Štefan Svitek v Bratislavě 8. června 1989.
Trest smrti odstranil z československého práva až zákon č. 175/1990 Sb., účinný od 1. července 1990. Nahradily jej dlouhé výjimečné tresty a doživotní odnětí svobody.
Případ Olgy Hepnarové nepotřebuje další přibarvování. Osm lidí zemřelo, dvanáct bylo zraněno a útok pachatelka předem připravila i písemně oznámila. Nejistota začíná až tam, kde se dokumenty mění v legendy. Právě proto by se měl příběh vracet především k obětem a doloženým faktům, nikoliv k budování fascinujícího mýtu kolem ženy, která je zabila.
