Článek
Japonsko válku prohrávalo, ale kapitulovat ještě nechtělo
V létě 1945 už byla vojenská situace Japonska zoufalá. Námořní blokáda omezovala přísun surovin i potravin, americké bombardéry ničily města a císařské námořnictvo nedokázalo vývoj války zvrátit. Z toho však automaticky nevyplývalo, že je vláda připravena přijmout spojenecké podmínky.
Část japonského vedení hledala cestu k ukončení bojů. Tokio se pokoušelo využít Sovětský svaz jako prostředníka, aniž tušilo, že se Stalin už zavázal vstoupit do války proti Japonsku. Zachycená japonská diplomatická komunikace ukazuje, že císař podporoval hledání sovětské pomoci při ukončení války.
Neexistovala však hotová nabídka kapitulace, kterou by Spojené státy mohly jednoduše přijmout. Ministr zahraničí Šigenori Tógó v červenci odmítal bezpodmínečné složení zbraní, jak dokládá další americký souhrn zachycených zpráv.
Největší překážku představovala budoucnost císaře Hirohita. Japonská strana se obávala, že bezpodmínečná kapitulace povede ke zrušení císařství, sesazení panovníka a možná i k jeho soudu. Dobová americká diplomatická zpráva označovala právě obavu o císaře za jednu z hlavních překážek kapitulace.
Někteří američtí představitelé proto navrhovali předem naznačit, že monarchie může přežít. Nikdo však nemohl zaručit, že by taková úprava přesvědčila také armádní tvrdé jádro. Ani po obou atomových útocích a sovětském vstupu do války nevznikla v nejvyšší japonské válečné radě okamžitá shoda. O přijetí podmínek musel rozhodnout císař a část důstojníků se ještě poté pokusila vývoj zvrátit převratem.
Invaze nebyla pozdější výmluva, její cenu ale nikdo neznal
Americké velení připravovalo operaci Downfall, invazi na hlavní japonské ostrovy. První část nazvaná Olympic měla začít 1. listopadu 1945 vyloděním na Kjúšú. Na jaře následujícího roku měl přijít útok na Honšú a postup směrem k Tokiu.
Obavy z vysokých ztrát nebyly vymyšleny až po válce. Američané zažili mimořádně tvrdé boje na Iwodžimě a Okinawě, kde japonští vojáci často bojovali až do smrti. Předpokládali také nasazení kamikaze a odpor civilistů. Zpravodajské odhady navíc ukazovaly, že Japonsko na Kjúšú soustřeďuje stále více obránců.
Přesný počet očekávaných obětí však neexistoval. Na jednání v Bílém domě 18. června 1945 se pracovalo například s odhadem přibližně 31 000 amerických ztrát během počáteční fáze operace.
Pozdější tvrzení o statisících mrtvých Američanů nebo dokonce milionu zachráněných životů vycházela z jiných propočtů a často se objevila až po válce. Invaze tedy představovala skutečnou hrozbu, nikoliv však matematický důkaz, kolik životů atomová bomba zachránila.
Do výpočtu by navíc bylo nutné zahrnout Japonce, kteří by zemřeli při bojích, pokračujícím bombardování, námořní blokádě a nedostatku potravin.
Hirošima měla vyvolat šok, který běžné bombardování nedokázalo
Dne 26. července vydaly Spojené státy, Británie a Čína Postupimskou deklaraci. Japonsko vyzvaly ke kapitulaci a pohrozily mu rychlým a naprostým zničením. Konkrétní existence atomové bomby v textu zmíněna nebyla.
Ráno 6. srpna 1945 svrhl bombardér Enola Gay uranovou bombu Little Boy na Hirošimu. Město bylo významným vojenským a komunikačním centrem, sídlilo v něm velení japonské armády a nacházely se zde vojenské sklady i průmysl. Nebyl to však izolovaný vojenský objekt.
Americká komise vybírala rozlehlá města, v nichž bylo možné účinek nové zbraně dobře pozorovat. Cílem bylo zasáhnout vojenské a průmyslové kapacity, ale zároveň způsobit tak ničivý psychologický otřes, aby japonské vedení pochopilo, že další odpor nemá smysl. Rozsáhlé civilní ztráty proto nebyly nepředvídaným vedlejším následkem.
Výbuch, tlaková vlna, požáry, popáleniny a akutní nemoc z ozáření zabily podle oficiálního odhadu města Hirošima do konce roku 1945 přibližně 140 000 lidí. Přesné číslo už není možné určit, protože evidence obyvatel byla zničena a ve městě se nacházeli také vojáci, nuceně nasazení pracovníci a lidé bez trvalého bydliště.
Sovětský útok zničil poslední naději Tokia
Druhá rána nepřišla ze vzduchu, ale přes pozemní hranici. Sovětský svaz vyhlásil 8. srpna Japonsku válku a jeho vojska následně zaútočila na japonské síly v Mandžusku.
Pro Tokio to byla strategická katastrofa. Padla naděje, že Moskva zprostředkuje výhodnější mír, a zároveň vznikla možnost sovětské invaze do dalších částí japonského impéria. Vedení země už nestálo pouze před pokračováním války s USA, ale také před hrozbou rozdělení okupovaného Japonska podobně jako Německa.
Historici proto dodnes diskutují, co bylo pro rozhodnutí císaře důležitější. Jedna část zdůrazňuje ničivou sílu atomových bomb. Jiná upozorňuje, že sovětský vstup zničil poslední diplomatickou i vojenskou strategii Tokia.
Nejpravděpodobnější odpověď zní, že obě události vytvořily společný šok. Atomové útoky ukázaly možnost rychlého ničení dalších měst a sovětská ofenziva současně uzavřela poslední cestu k vyjednanému míru.
Nagasaki nebylo nové rozhodnutí učiněné po Hirošimě
Dne 9. srpna, pouhé tři dny po Hirošimě, odstartoval bombardér Bockscar s plutoniovou bombou Fat Man. Jeho hlavním cílem byla Kokura. Kvůli oblačnosti, kouři a nevyhovujícím podmínkám se však posádka přesunula nad náhradní cíl, Nagasaki.
Tak rychlé použití druhé bomby bylo možné proto, že nešlo o samostatné politické rozhodnutí učiněné po vyhodnocení japonské reakce na Hirošimu. Rozkaz z 25. července 1945 povoloval svrhnout první bombu po 3. srpnu a další použít, jakmile budou připravené.
V Nagasaki zemřelo do konce roku podle údajů nagasackého mírového památníku přibližně 74 000 lidí. Další desetitisíce utrpěly zranění a následky ozáření. Kopcovitý terén část města odstínil, přesto byly průmyslové čtvrti a obytné oblasti v okolí hypocentra zpustošeny.
Právě nezvykle krátký odstup patří k nejspornějším bodům celého příběhu. Kritici tvrdí, že Washington měl počkat, zda první bomba společně se sovětským útokem přiměje Tokio ke kapitulaci. Obhájci namítají, že druhý výbuch přesvědčil japonské vedení, že Hirošima nebyla ojedinělým útokem a Spojené státy mohou ničit další města.
Dne 10. srpna prezident Harry Truman další používání atomových bomb zastavil bez svého výslovného souhlasu. Armáda přitom počítala s tím, že třetí nálož by mohla být připravena po 17. srpnu, jak dokládá zpráva generála Leslieho Grovese náčelníkovi štábu.
Vzkaz Stalinovi byl součástí rovnice
Tvrzení, že USA svrhly bomby pouze proto, aby vystrašily Sovětský svaz, je příliš jednoduché. Neexistuje známý rozkaz, v němž by Truman stanovil zastrašení Moskvy jako hlavní cíl útoku. Dokumenty ale ukazují, že američtí představitelé diplomatickou sílu nové zbraně dobře chápali.
Ministr války Henry Stimson si už v květnu 1945 poznamenal, že atomová bomba poskytne Spojeným státům mimořádně silnou pozici při jednání se Sověty. Po úspěšném testu Trinity vystupoval Truman na postupimské konferenci sebevědoměji. Dne 24. července Stalinovi neurčitě sdělil, že USA mají novou zbraň neobvyklé ničivé síly.
Americké ministerstvo zahraničí ve svém historickém shrnutí postupimské konference upozorňuje, že řada historiků spojuje tvrdší americký postup právě s přesvědčením, že atomová převaha posílí vyjednávací pozici Washingtonu.
Spojené státy zároveň nechtěly, aby Rudá armáda získala v Asii větší území a vliv, než bylo nutné. Rychlé ukončení války před rozsáhlejším sovětským postupem proto přinášelo diplomatickou výhodu. Demonstrace atomové převahy mohla ovlivnit také poválečné vyjednávání.
Ani tento motiv však nestál sám. Ještě před dokončením bomby Spojené státy sovětský vstup do války žádaly, protože měl urychlit japonskou porážku. Truman si 17. července poznamenal, že po Stalinově vstupu bude s Japonci konec. Jeho postupimský deník zveřejnila Trumanova prezidentská knihovna.
Žádné vysvětlení neobsáhne všechno
Před použitím bomby existovaly i jiné možnosti. Spojenci mohli pokračovat v blokádě a konvenčním bombardování, vyčkat na účinek sovětského útoku, upravit podmínky kapitulace nebo bombu předvést nad neobydleným územím.
Skupina vědců kolem takzvané Franckovy zprávy doporučovala demonstraci a varovala před závody v jaderném zbrojení. Jiní odborníci pochybovali, že jediný pokus japonské vedení přesvědčí. Rozdílné návrhy i dobové dokumenty shrnuje rozsáhlý archiv National Security Archive věnovaný rozhodnutí o atomových útocích.
U žádné alternativy dnes nelze dokázat, že by určitě ukončila válku rychleji a s menším počtem obětí. Stejně tak nelze zpětně přesně vypočítat, kolik životů atomové útoky zachránily.
Rozhodnutí vzniklo z několika souběžných motivů: ukončit válku, vyhnout se invazi, vynutit kapitulaci, využít vyvinutou zbraň a vstoupit do poválečného uspořádání se silnější pozicí vůči Sovětskému svazu. K tomu se přidala setrvačnost vojenského plánu, který už po prvním útoku nevyžadoval nové politické schválení.
Atomové bomby pomohly válku ukončit. Zda byly jedinou cestou, nutností, nebo také prvním tvrdým krokem začínající studené války, zůstává sporné. Právě proto se debata o Hirošimě a Nagasaki ani po desetiletích neuzavřela.
