Článek
Nemoc měla způsobovat nerovnováha tělesných šťáv
Středověká medicína nebyla jednotná. Jinou péči dostal panovník s učeným lékařem, jinou řemeslník odkázaný na místního léčitele. Vedle univerzitně vzdělaných lékařů působili ranhojiči, lazebníci, porodní báby a apatykáři. Lidé navíc využívali domácí recepty, modlitby i léčivé rostliny.
Základem učené medicíny byla antická představa čtyř tělesných šťáv: krve, hlenu, žluté a černé žluči. Zdraví mělo záviset na jejich rovnováze. Přebytek se proto odstraňoval pouštěním žilou, přikládáním baněk, projímadly nebo pijavicemi. Jak připomíná přehled Metropolitního muzea umění, lékaři současně sledovali tep, vzhled moči, jídelníček a celkový stav pacienta.
Pouštění žilou nebylo nahodilé píchnutí do ruky. Léčitelé používali návody určující, kterou žílu otevřít a kolik krve odebrat. Jenže léčba založená na mylné teorii mohla nemocného ještě více oslabit. Wellcome Collection uvádí, že někdy se pokračovalo až do mdlob. Krvácení přitom hrozilo i zdravým lidem, kteří proceduru podstupovali preventivně.
Pila nebyla jediným děsivým nástrojem
Amputace přicházela v úvahu hlavně u těžce rozdrcené, odumírající či jinak nezachranitelné končetiny. Chirurg prořízl kůži a svaly a kost oddělil pilou. Musel pracovat rychle. Nejen kvůli bolesti, ale také kvůli krvácení a šoku.
Tvrzení, že se operovalo úplně bez tišení bolesti, je příliš jednoduché. Používal se alkohol, opium, mandragora, blín a další rostliny se sedativními účinky. Podle Science Museum se v 15. století při amputacích uplatňovala směs opia, mandragory a blínu. Háček byl v dávkování: rozdíl mezi utlumením a otravou mohl být velmi malý. Bezpečnou a kontrolovatelnou celkovou anestezii středověk neznal.
K zastavení krvácení sloužil tlak, podvázání cév i kauterizace, tedy vypálení rány žhavým železem nebo žíravinou. Americká Národní lékařská knihovna dokládá, že vypalování nebylo pouze způsobem uzavření rány, ale považovalo se také za samostatnou léčbu. Bez znalosti bakterií ovšem zůstávala obrovským nebezpečím infekce.
Prováděly se i zákroky na močových kamenech, očních zákalech či lebce. Trepanace spočívala ve vytvoření otvoru v lebeční kosti. Mohla pomoci při některých poraněních hlavy a uvolnit tlak, jindy se používala na potíže, jejichž skutečnou příčinu tehdejší léčitelé neznali. Samotný zásah přitom nebyl automatickým rozsudkem smrti, jak ukazují zahojené lebky. Riziko krvácení a infekce však bylo značné.
Bolavý zub často skončil v kleštích
S bolestí zubů se lidé obraceli na ranhojiče, lazebníky a potulné trhače zubů. Ti neměli dnešní umrtvení ani rentgen, takže se řídili pohledem, dotykem a zkušeností. Pokud zub nešlo uklidnit bylinným odvarem či jiným prostředkem, následovalo vytržení.
Pacienta bylo nutné pevně držet. Nástroj mohl zub rozdrtit, ulomit kořen nebo poranit čelist a okolní tkáně. Po zákroku hrozilo dlouhé krvácení a zanícení rány. Přesto mohla extrakce u silně zkaženého a infikovaného zubu přinést úlevu a někdy zachránit život. Zubní infekce totiž dokáže být nebezpečná i dnes, natož bez antibiotik.
Bylo by však chybou představovat si středověkého léčitele jen jako nevzdělaného mučitele. Ranhojiči uměli rovnat zlomeniny, šít rány, odstraňovat šípy a ošetřovat poranění vínem. Některé byliny skutečně tlumily bolest nebo mírnily trávicí potíže. Problémem nebyl nedostatek snahy, ale chybějící znalosti mikroorganismů, krevního oběhu, přesného dávkování a skutečných příčin nemocí.
Středověká medicína tak dokázala člověku pomoci, uškodit i obojí současně. Největší noční můrou nebyl samotný nůž, nýbrž nejistota, zda pacient přežije zákrok, krvácení a následující dny.
