Článek
Městský služebník, k němuž si nikdo nepřisedl
O vážené povolání v běžném smyslu nešlo. Kat mohl nést označení „mistr“, jednat s městskou radou a při výkonu trestu představovat světskou moc. To mu však nezajišťovalo čestné místo mezi měšťany. Patřil mezi takzvané snížené lidi, tedy osoby, jejichž povolání společnost potřebovala, ale zároveň je považovala za nečisté.
Právě tento rozpor vystihuje katův život nejlépe. Lidé před ním měli respekt, protože zacházel se smrtí a znal prostředí vězení i soudu. Současně se vyhýbali jeho doteku a nechtěli s ním stolovat. Jak připomíná pořad České televize o postavení katů, i nadprůměrný příjem mohl být vykoupen životem na společenském okraji.
Kat přitom nerozhodoval o vině ani o druhu trestu. Rozsudek vydal soud a on jej provedl. Chyba však padala hlavně na jeho hlavu. Nepovedené stětí prodlužovalo utrpení odsouzeného a mohlo proti popravčímu obrátit rozzuřený dav. Potřeboval proto sílu, zkušenost, pevné nervy a dokonalou znalost používaných nástrojů.
Popravy tvořily jen část jeho práce
Představa, že kat čekal v katovně pouze na další popravu, kulhá. Hrdelní tresty nebyly v menších městech na denním pořádku a vlastní popravčí ani nepůsobil všude. Města si ho podle potřeby najímala odjinud, hradila mu cestu a platila za jednotlivé úkony.
Kat vykonával také tělesné tresty, asistoval při mučení během výslechů, sundával oběšence a staral se o těla lidí, kteří zemřeli způsobem považovaným za nečestný. Podle místních zvyklostí mohl odklízet uhynulá zvířata, likvidovat toulavé psy nebo provozovat pohodnictví. Právě směs násilí, krve a práce s mršinami živila přesvědčení, že je sám jaksi poskvrněný.
Zkušenosti s lidským tělem však měly i nečekanou stránku. Někteří kati napravovali zlomeniny, ošetřovali rány a připravovali léčivé masti. Měšťané jejich pomoc vyhledávali, jen se tím příliš nechlubili. Český rozhlas v reportáži o plzeňské katovně připomíná, že pacienti přicházeli raději v noci, aby je u katova domu nikdo nezahlédl.
Peníze společenskou hranici nesmazaly
Příjmy se výrazně lišily podle města, období i počtu zakázek. Kat mohl dostávat pevný plat, odměnu za jednotlivý výkon, bydlení nebo naturální plnění. Někde mu připadaly také kůže a další části uhynulých zvířat. Na rovinu: jeden mimořádně vysoký účet za velkou popravu nedokazuje, že všichni kati žili v přepychu.
Právněhistorický výzkum Univerzity Karlovy ukazuje, jak rozdílné byly místní smlouvy, povinnosti i odměny. Zvláště v pozdějších staletích se někteří popravčí bez vedlejší práce neuživili. Navíc je potřeba nemíchat celý středověk s raným novověkem, z něhož se dochovalo podstatně více městských účtů a soudních záznamů.
Společenská izolace zasahovala i katovu rodinu. Děti si nesly pověst otcova řemesla a hledání vhodného sňatku nebylo snadné, proto se vytvářely celé popravčí rody. Katovna stávala často stranou nebo při okraji města. V kostele či hospodě mohl mít kat vyhrazené místo, vlastní nádobí a někde jej po smrti pohřbili odděleně.
Mistr popravčí tedy nebyl bezvýznamným vyděděncem ani ctihodným měšťanem. Byl potřebným odborníkem, za jehož práci město platilo, ale jehož blízkost společnost odmítala. Na náměstí zastupoval zákon. Jakmile odložil meč, zůstával člověkem, vedle kterého si většina sousedů raději nesedla.
