Ženská hysterie byla diagnózou téměř na všechno. Léčba někdy připomínala trest

Mdloby, křeče, dušnost, bolesti hlavy, nespavost, ochrnutí, ztráta hlasu, nechutenství, úzkost i prudké změny nálady. To všechno se v různých obdobích mohlo vejít pod označení hysterie. Někdy stačila také podrážděnost, sexuální touha, nebo naopak její nedostatek.

Hysterie ovšem nebyla po celou historii jedinou přesně vymezenou nemocí. Její význam se neustále měnil. Lékaři pod ní spojovali obtíže, které neuměli vysvětlit, příznaky dnes známých neurologických a duševních onemocnění i projevy společenského nesouhlasu. Žena, která neodpovídala představě klidné manželky a poslušné matky, mohla být za nemocnou považována snadněji.

To neznamená, že pacientky své potíže předstíraly. Řada z nich nepochybně trpěla skutečnými bolestmi, epilepsií, depresí, úzkostnými poruchami, následky traumatu nebo nemocemi, které tehdejší medicína ještě nedokázala rozpoznat. Problém spočíval v tom, že široká nálepka často nahradila důkladné hledání příčiny.

Samotné slovo hysterie vychází z řeckého výrazu hystera, tedy děloha. Antičtí lékaři si některé ženské obtíže vysvětlovali představou, že se děloha může v těle pohybovat, tlačit na další orgány a způsobovat dušení, křeče či mdloby.

Léčení proto mělo tento údajně neklidný orgán přimět, aby se vrátil na správné místo. K nosu pacientky se přikládaly nepříjemně páchnoucí látky, zatímco k oblasti pánve vůně příjemné. Děloha se podle tehdejší logiky měla od zápachu vzdálit a sestoupit dolů.

Za prevenci či léčbu se pokládalo také manželství, pravidelný pohlavní život a těhotenství. Zvláště ohrožené měly být mladé neprovdané ženy, vdovy a ženy bez dětí. Lékařská představa tak zároveň podporovala společenské očekávání, že správnou životní cestou ženy je sňatek a mateřství. Vývoj těchto teorií od antiky podrobně shrnuje historická studie uložená v databázi americké Národní lékařské knihovny.

Ve středověku se tělesná vysvětlení mísila s náboženskými. Křeče, výkřiky nebo změny chování mohly být posuzovány jako nemoc, ale také jako posedlost či působení zlých sil. Není však pravda, že každá žena s podobnými projevy automaticky skončila před církevním soudem. Vedle modliteb a duchovních zásahů se dál používaly byliny, koupele, pouštění žilou i prostředky vycházející z antické nauky o tělesných šťávách.

Od 17. století začali někteří lékaři hledat původ obtíží v mozku a nervové soustavě. Připouštěli také, že podobnými příznaky mohou trpět muži. Staré spojení hysterie s ženským tělem ale nezmizelo.

V 19. století se diagnóza rozšířila natolik, že pod ni bylo možné zařadit téměř protichůdné projevy. Hysterickou mohla být apatická žena ležící celé dny v posteli i žena hlasitá, vzpurná a sexuálně aktivní. Lékař tím mohl pojmenovat zdravotní stav, ale také chování, které se okolí zdálo nepřiměřené.

Francouzský neurolog Jean-Martin Charcot se pokoušel hysterii studovat jako skutečné neurologické onemocnění. V pařížské nemocnici Salpêtrière pozoroval záchvaty, ochrnutí a poruchy citlivosti a při veřejných přednáškách používal také hypnózu. Dochované fotografie pacientek ze Salpêtrière však ukazují i problematickou stránku jeho práce: nemocné ženy se stávaly objektem pečlivě inscenovaného odborného pozorování.

Charcot zároveň popisoval hysterii u mužů, například po pracovních úrazech. Tím výrazně narušil představu, že její původ musí ležet v děloze. Sigmund Freud a Josef Breuer později obrátili pozornost k psychickému traumatu, vzpomínkám a nevědomým konfliktům. Namísto operace či koupele nastoupil rozhovor, z něhož se postupně vyvinula psychoanalýza.

Jednou z nejznámějších metod 19. století byla takzvaná klidová kúra amerického neurologa Silase Weira Mitchella. Používala se především u hysterie a neurastenie, tedy tehdejší „nervové vyčerpanosti“.

Pacientka měla týdny ležet, nesměla pracovat a často ani číst, psát nebo přijímat návštěvy. Od rodiny ji oddělili, o běžných činnostech rozhodoval lékař a zdravotní sestra. Součástí režimu bývala vydatná strava, velké množství mléka, masáže a někdy elektroléčba. Americká psychologická asociace dnes tuto metodu připomíná jako výrazný příklad dobových předsudků v medicíně.

Kúru podstoupila také spisovatelka Charlotte Perkins Gilmanová, která po porodu trpěla vážnými psychickými obtížemi. Zákaz duševní práce její stav zhoršil. Zkušenost později využila v povídce Žlutá tapeta, jejíž hrdinka se během nucené izolace psychicky rozpadá.

Vedle klidu se předepisovaly studené či teplé koupele, vodní střiky, masáže, tělesné cvičení, elektřina, sedativa nebo pobyt v sanatoriu. Některé ženy byly umístěny do ústavů, kde ztratily značnou část kontroly nad vlastním životem.

Někteří lékaři se stále odmítali vzdát představy, že psychické a neurologické problémy způsobují ženské pohlavní orgány. Výsledkem byly zásahy s nevratnými následky.

Britský chirurg Isaac Baker Brown v 19. století prováděl klitoridektomie, tedy odstranění klitorisu. Tvrdil, že tak lze léčit hysterii, epilepsii, katalepsii a některé duševní poruchy, které spojoval s masturbací. Část zákroků provedl bez řádného souhlasu pacientek. Jeho postupy vyvolaly odpor i mezi tehdejšími lékaři a v roce 1867 byl vyloučen z londýnské porodnické společnosti. Historii případu popisuje odborná studie dostupná přes Národní lékařskou knihovnu.

Jiní chirurgové odstraňovali ženám zdravě vypadající vaječníky. Takzvaná Batteyova operace měla zastavit křeče, „šílenství“, hysterické záchvaty nebo potíže spojované s menstruací. Moderní badatelé nalezli 94 publikovaných případů, v nichž byl zákrok v 19. století proveden kvůli neuropsychiatrickým příznakům. Nešlo tedy pouze o bizarní návrh jednoho lékaře, ale o skutečně používanou léčbu, jak dokládá studie v časopise History of Psychiatry.

K historii hysterie se často přidává tvrzení, že viktoriánští lékaři běžně přiváděli pacientky k orgasmu ruční masáží a později si práci usnadnili elektrickým vibrátorem. Jde o poutavý příběh, jeho důkazní základ je však velmi slabý.

Historici Hallie Liebermanová a Eric Schatzberg prošli prameny, na nichž populární verze stojí. Nenašli doklady, že by lékaři rutinně používali vibrátory k vyvolání orgasmu jako léčbu hysterie. Přístroje se v medicíně opravdu objevovaly, stejně jako gynekologické masáže, z dostupných dokumentů však nelze vytvořit jednoduchý příběh o běžném „léčení orgasmem“. Jejich rozbor historických pramenů proto tuto rozšířenou legendu odmítá.

Pojem hysterická neuróza byl v roce 1980 odstraněn z třetího vydání amerického diagnostického manuálu DSM. Příznaky, které se dříve házely do jediného pytle, dnes spadají pod řadu odlišných diagnóz. Mohou souviset s neurologickým onemocněním, depresí, úzkostí, traumatem, disociativními poruchami nebo funkční neurologickou poruchou.

Ani funkční příznaky nejsou předstíráním. Pacient může skutečně ztrácet citlivost, trpět záchvaty nebo mít potíže s pohybem, i když se nenajde běžné strukturální poškození nervové soustavy.

Historie hysterie proto není pouze přehlídkou podivných léčebných metod. Připomíná, jak snadno může medicína zaměnit neznalost za jistotu a společenskou neposlušnost za nemoc. Pacientky často potřebovaly pomoc. Místo ní však některé dostaly izolaci, ponížení nebo nevratnou operaci.