Vlastnictví v otaznících: Jak stát mění pravidla hry

Máte někdy pocit, že slovo „vlastnictví“ je příliš banální, aby skrývalo něco hlubšího? Na první pohled to zní jednoduše: „Tohle je moje“. Ale když se ponoříme hlouběji do tohoto konceptu, otevře se nám svět, kde se střetávají práva, svobody a základní lidské principy. Vlastnictví není jen o hmotných věcech, ale také o idejích, které formují naši společnost a definují naše vztahy s ostatními. Jak si brzy ukážeme, vlastnictví je mnohem víc než to, co máme v kapse nebo na bankovním účtu. Je to klíč, který odemyká pochopení světa kolem nás.

Obecná definice vlastnictví praví (Wiki):
Vlastnictví či vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétní věcí. Vlastnické právo je nejsilnějším a nejrozsáhlejším věcným právem. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám na rozdíl od závazkových práv, které působí jen mezi stranami závazku. Vlastnickému právu tak odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci.

Současné české pojetí vlastnického práva navazuje na jeho vymezení v římském právu. Vlastnické právo je chápáno jako soubor následujících dílčích práv:

Vlastnictví má kromě možností s ním nakládat také jedno omezení a to že, stručně řečeno, mé vlastnictví nesmí narušit vlastnictví ostatních.

Abych to vyjádřil jednodušeji, když něco vlastníme, znamená to, že máme plnou kontrolu nad touto věcí. Můžeme ji držet, používat, upravovat, dokonce i zničit, a to vše podle naší vůle. Jako vlastník můžeme věc směnit, prodat nebo se jí dokonce bez jakékoliv kompenzace vzdát. Jednoduše řečeno, vlastníme to, nad čím máme plné „panství“ - to, nad čím máme úplnou moc a rozhodovací pravomoc.

Na druhé straně, osoba, která má pouze uživatelská práva, tuto plnou kontrolu nemá. Může sice věc používat, ale nemůže o ní rozhodovat v klíčových otázkách, jako je její prodej nebo zničení. Taková osoba je spíše uživatelem než vlastníkem. Má určitá práva k používání věci, ale ne plnou svobodu rozhodnout o jejím osudu.

Kdo tedy může být vlastníkem? Věci se začínají komplikovat, když se pustíme do vlastnictví, které se dělí mezi více lidí. Jasný příklad je počítač, na kterém právě píšu tento článek. Je můj – držím ho, používám, mohu ho změnit, zničit, prodat nebo s ním jinak nakládat, pokud tím neporušuji práva jiných. Pokud ho půjčím někomu jinému, stává se z této osoby pouze uživatel, nikoli vlastník.

Ale co když majetek vlastní více osob? V této situaci rozlišujeme dva základní typy vlastnictví:

Spoluvlastnictví: Představte si, že s přáteli investujete do chalupy. Každý z vás má podíl a právo ji užívat. Ale žádný z vás nemůže rozhodnout o prodeji nebo významné změně chalupy bez souhlasu ostatních. V tomto případě má každý spoluvlastník definovaná práva a povinnosti vůči ostatním a majetku.
Spoluvlastnictví představuje situaci, kdy skupina jednotlivců se dohodne na sdílení a společném užívání majetku za jasně definovaných podmínek. Zásadní je zde právo každého spoluvlastníka vzdát se svého podílu, jak uvádí obecná definice vlastnictví. Vezměme si třeba klasický případ: Dohodnete se se sousedem, že si společně pořídíte sekačku na trávu a budete ji oba užívat dle dohodnutých pravidel. Pokud byste chtěli tato pravidla změnit nebo sekačku prodat, museli byste se dohodnout na novém řešení. V této situaci máte oba rovná práva k sekačce a tato práva uplatňujete společně.

Kolektivní vlastnictví: To je trochu odlišné. Představte si, že pracujete v továrně, která je vlastněna všemi zaměstnanci. V takovém případě nevlastníte továrnu jako jednotlivec, ale jste součástí skupiny, která ji vlastní. Kolektivní vlastnictví zahrnuje všechny členy skupiny, ale často se setkáváme s tím, že skutečné rozhodování a kontrola nad majetkem je v rukou menší skupiny nebo dokonce externího řídícího orgánu.

Kolektivní vlastnictví je pilíř socialistických a komunistických teorií, kde je majetek, zejména výrobní prostředky, vlastněný kolektivně. Klíčový rozdíl oproti spoluvlastnictví spočívá v tom, že se takového vlastnictví nelze jednoduše vzdát. Socialistické teorie také rozlišují mezi kolektivním vlastnictvím a osobním vlastnictvím, jako jsou předměty denní potřeby, které nejsou považovány za výrobní prostředky. Ale co přesně definuje výrobní prostředek? Obecně se jedná o cokoli, co se používá k výrobě dalších statků nebo k tvorbě hodnoty, jako je například továrna. Ale co když i vaše auto, mobilní telefon nebo dokonce vaše tělo může generovat hodnoty nebo statky? Toto rozlišení mezi osobním a kolektivním vlastnictvím se zdá být do jisté míry subjektivní a arbitrární, bez jasné shody na tom, jak by mělo být definováno.

V obou případech je vlastnictví sdílené, ale způsob, jakým je řízeno a jak jsou rozhodování a odpovědnost rozděleny, se výrazně liší. Spoluvlastnictví je o jasně definovaných podílech a právech, zatímco kolektivní vlastnictví může být komplikovanější, zejména pokud jde o to, kdo má skutečnou moc rozhodovat.

Takže i když spoluvlastnictví a kolektivní vlastnictví na první pohled mohou působit podobně, ve skutečnosti se jedná o dva velmi rozdílné koncepty s odlišnými důsledky pro jednotlivce a společnost.

Pokud se zamyslíme nad obecnou definicí vlastnictví, rychle pochopíme, kam směřuje naše úvaha o kolektivním vlastnictví, jak je definováno v socialistických teoriích. Můžeme opravdu považovat kolektivní vlastnictví za vlastnictví v pravém slova smyslu? Na první pohled by se mohlo zdát, že odpověď je ne, ale pojďme se na to podívat podrobněji.

Uvažujme například o továrně vlastněné státem nebo velkým kolektivem. Kdo je skutečným vlastníkem? Celý kolektiv, zaměstnanci, stát nebo možná vedení továrny, které o ní rozhoduje? Když se bavíme o vlastnictví, klíčové je, kdo má právo nakládat s daným majetkem. V případě státu je to vláda, která má teoreticky reprezentovat „vůli lidu“, ale tato vůle je často natolik vzdálená od skutečného rozhodování, že ji lze považovat za zanedbatelnou. Když vláda rozhodne prodat státní podnik nebo omezit naše osobní vlastnictví, jako může být například nákup auta s benzínovým motorem, stává se de facto vlastníkem. Vláda je ta, která určuje pravidla pro naše „vlastnictví“, což ji z definice činí skutečným vlastníkem. A když musíme žádat úředníka o svolení k tomu, jak nakládat s majetkem, který považujeme za svůj, stáváme se v podstatě pouhými uživateli. Otázkou tedy zůstává, lze považovat kolektivní vlastnictví za skutečné vlastnictví? Podle mého názoru to není vlastnictví ve smyslu, jakým ho chápe většina lidí. Kolektivní vlastnictví je spíše formou spoluvlastnictví s definovanými právy k užívání, kde vláda jako skupina vlastníků vykonává kontrolu nad vším, co stát zahrnuje, včetně majetku, který nám nechává k osobnímu užívání, a dokonce i nad našimi těly.

V této souvislosti je důležité si připomenout definici otroctví. Otroctví je stav, kdy lidé (otroci) jsou zbaveni osobní svobody a právně i fakticky se stávají obchodovatelným majetkem, jehož práce je využívána; tento společenský systém je známý jako otrokářství. V širším smyslu se termínem otroctví označuje situace, kdy je jedna osoba na druhé natolik závislá, že je nucena proti své vůli pracovat pro ni a je tím zbavena osobní svobody, i když se nemusí jednat o stav explicitně protiprávní nebo definovaný právem.

Pokud tuto definici aplikujeme na moderní státy, můžeme si položit otázku, nakolik se jejich fungování odlišuje od tohoto pojmu. V mnoha státech vlády prostřednictvím daňového systému odvádějí značnou část (v ČR cca 62 %) toho, co lidé vytvoří svou prací, což vede k jejich značné závislosti na státní správě. Tato administrativa má v rukou významnou moc rozhodovat o životech jednotlivců, často nad rámec toho, co by jednotlivec mohl očekávat nebo si přát. Ačkoliv je možné argumentovat, že stát za to poskytuje určité služby, je důležité si uvědomit, že o povaze a rozsahu těchto služeb, komu jsou poskytovány a za jakých podmínek, rozhoduje stát – v konečném důsledku vláda, nikoli jednotlivci. Tato situace nás vede k zamyšlení nad tím, zda takový stav nevytváří formu závislosti, která má něco společného s definicí otroctví.

A jak se můžeme vymanit z pocitu, že jsme jen "otroci systému"? Existuje vůbec řešení, které by nás zbavilo této tíhy? Naštěstí, odpověď není tak složitá, jak se může zdát. Klíčem je vrátit se k základní definici vlastnictví a klást důraz na dobrovolnost. V ideálním světě by měl každý jednotlivec možnost se rozhodnout, zda chce být součástí určitého systému nebo ne, a měl by mít právo odmítnout účast na vlastnictví, kterému nerozumí nebo s nímž nesouhlasí.

Takže co kdybychom mohli omezit monopol státu na vlastnictví a rozhodování? Co kdybychom místo toho poskytli lidem volnost vybrat si, zda chtějí využívat služby státu nebo hledat alternativy? To by nás vedlo k systému, kde by vlastnictví a služby nebyly vynucené, ale založené na individuálním výběru a dobrovolném souhlasu.

Tento přístup by mohl přinést novou éru osobní svobody a odpovědnosti, kde by jednotlivci měli větší kontrolu nad svými životy a majetkem. Místo pocitu, že jsme bezmocní v rukou velkého systému, bychom měli možnost aktivně se rozhodovat a podílet se na tvorbě společnosti, ve které žijeme. Takový systém by nejen posílil pojetí osobního vlastnictví, ale také by podpořil větší smysl pro komunitu a společnou odpovědnost.

---

Autor Václav Veselý, spoluautor podcastu „A kdo by stavěl silnice?“