Článek
Můj sen se jmenoval: zpětné odkazy. Ano, ten nevábný, digitálně technokratický produkt, o kterém vaši rodiče dodnes netuší, co to vlastně je. Já jsem si ale tehdy myslel, že to bude moje lístek do světa pasivního příjmu, jachty a ranních latté s výhledem na moře.
Realita? Spíš nekonečná směna ve virtuálním dole, kde místo uhlí těžíte obsah, a místo výplaty dostáváte faktury za prodlužování domén. Protože kdo chce prodávat odkazy, musí mít weby. Ne jeden, ne dva, ale desítky. Ideálně stovky. Každý s nějakým obsahem, každý s trochu jiným tématem a každý pravidelně aktualizovaný, jinak vám Google ukáže dlouhý nos a domain authority zůstane na nule. A kdo by si kupoval odkazy z nuly, že.
Tak jsem psal. Denně dvacet článků, žádný Hemingway, spíš stroj na písmena. Ráno jsem psal o zdravé výživě, v poledne o půjčkách a večer jsem recenzoval plastová okna, aniž bych kdy nějaké vlastnil. Můj slovník se rozšířil o výrazy jako „unikátní obsah“ a „anchor text“, které ve skutečnosti znamenaly: sepiš to znovu, jinak tě Google pošle do pekla.
Jenže napsat článek je ta jednodušší část. Horší bylo ty stránky udržet při životě. Hosting, domény, rozcestníky, záhadné pluginy, co se tvářily, že zvýší návštěvnost, ale většinou jen zruinovaly design. Každý rok přišel e-mail: váš web expiruje, prodlužte nyní za akční cenu 349 Kč. A já platil, protože co kdyby zrovna tenhle zapomenutý blog o domácích zvířatech měl jednou domain authority 70?
A pak přišel lov na zpětné odkazy zdarma. To byl sport pro otrlé. Registrace do katalogů, výměna odkazů s jinými zoufalci, komentáře pod cizími články typu „skvělý text, mimochodem podívejte se na www.muj-super-web.cz“. Strávil jsem hodiny klikáním, aby se na konci ukázalo, že hodnota těch odkazů byla asi taková jako vizitka na lampě před nádražím.
A i když se občas někdo chytil a odkazy si koupil, výdělek se rozplynul rychleji než pivo na letním festivalu. Vždycky se našly nové náklady: lepší hosting, nové weby, „nezbytné“ SEO nástroje. Po pěti letech krušné práce jsem měl sice rozsáhlou síť webů, ale také hluboký mínus na účtu. Zpětné odkazy měly být moje vstupenka do světa finanční nezávislosti, místo toho se staly černou můrou mého mládí, kdy jsem místo randění trávil večery s WordPressem a spřádal plány, jak prorazím na zahraniční trh.
Ukázalo se, že tohle opravdu neumím. Prodávání odkazů je totiž věda. Potřebujete znalosti, strategii a trpělivost, a ne jen kafe a ochotu psát články o tom, jak správně vybrat zahradní hadici. Já měl jen tu ochotu. Výsledek? Digitální hřbitov plný webů, které nikdo nečetl, ale všechny stály peníze.
Dnes, když slyším slovo „backlink“, dostávám drobné tiky v oku. A když mi někdo s nadšením vypráví, že se chystá rozjet síť webů na prodej odkazů, mám chuť mu popřát hodně štěstí a rovnou mu předat číslo na terapeuta. Protože jestli je něco jisté, tak to, že zpětné odkazy možná posílí vaši SEO pozici, ale taky spolehlivě prověří vaši psychickou odolnost a finanční gramotnost.
A tak jsem skončil. V minusu, s hlavou plnou klíčových slov a s vědomím, že někdy je lepší přiznat: tohle fakt není pro mě. Moje mládí shrnuté do jediné věty? Prodlužování domén, dvacet článků denně a věčný lov backlinků zdarma. Černá můra v kostce.
