Článek
Když mu podáte kus železa, během chvilky z něj vysoustruží tak dokonalou součástku, že by ji NASA mohla použít ve svých raketách. Má veškeré možné stroje – soustruh, svářečky, pily, frézy, vysokozdvižné vozíky, dokonce i traktor! Kromě toho vlastní velký pozemek a krásnou dílnu, která voní dřevem, olejem a mírnou frustrací. A teď se dostáváme k jádru problému – tenhle člověk nikdy nebude úspěšně podnikat.
Ne, není to proto, že by byl líný. Právě naopak, maká jako šroub. Není to ani tím, že by jeho výrobky byly nekvalitní – jsou tak precizní, že kdyby žil ve středověku, už by ho dávno prohlásili za čaroděje. Jeho jediný, ale naprosto fatální problém je v tom, že naprosto odmítá jakoukoliv formu propagace. V jeho představách se zákazníci zázračně zjeví u jeho dílny, zaklepou na dveře a s radostí mu dají zakázku na nový masivní stůl nebo kovovou bránu.
„A proč bych měl mít nějaké webové stránky?“ ptá se mě pokaždé, když se pokouším mu vysvětlit, že internet není jen dočasný výstřelek, který za pár let přestane existovat. „Lidi si mě najdou!“ tvrdí s jistotou člověka, který nikdy nezkoušel vyhledat cokoliv na internetu.
Ne, kamaráde, nenajdou. Leda by měli šestý smysl nebo si tě vymysleli jako imaginárního kamaráda. Svět dnes nefunguje na principu „kdo mě zná, ten si mě najde“. Funguje na principu „kdo mě najde na internetu, ten mě začne znát“. A když nemáš web, tak jsi jako duch. Možná existuješ, možná ne, ale určitě tě nikdo nenajde, pokud si tě nevygooglí.
A tak sleduji ten nekonečný cyklus. Kamarád dře od rána do večera, nadává, že nemá dost zakázek, přemýšlí, kde dělá chybu, a pak si jde smutně odložit další dokonale vyřezaný stůl do skladu. „Lidi už dneska nic nechtějí!“ říká. Omyl. Lidi chtějí všechno, jen o tobě neví. Kdyby o tobě věděli, nevěděl bys, kam dřív skočit.
Zkoušel jsem mu vysvětlit, že internet není pekelný vynález, který ho má oškubat o peníze. Nabídl jsem se, že mu webové stránky udělám zadarmo. Dokonce jsem navrhl, že mu vytvořím Facebookovou stránku, kde bude moct sdílet fotky svých výrobků a třeba i ukázat, jak krásně umí opravit starý stůl. A víte, co mi na to řekl? „Ale já přece nepotřebuju, aby mě někdo sledoval! Já potřebuju, aby mi lidi zavolali a dali mi práci.“
To je ten zásadní rozpor. Kamarád čeká na spasitele. Na někoho, kdo jednoho dne přijde a řekne: „Ty jsi ten nejlepší řemeslník široko daleko! Celý život tě hledám! Okamžitě si od tebe objednám všechno, co umíš vyrobit!“ Problém je, že tenhle spasitel nepřijde. Lidé nechodí po ulicích s tím, že hledají truhláře v okolí a zkoušejí, jestli náhodou nenarazí na nějakého génia, který se rozhodl neexistovat na internetu.
A tak tu sedíme, já a můj neúspěšně podnikající kamarád, který má všechno – dovednosti, dílnu, stroje, nářadí, pozemky – ale nechce se nechat najít. Možná jednoho dne pochopí, že zákazníci nejsou jasnovidci a že mu žádná zakázka nespadne do klína jen tak. Možná se jednou podívá na internet a uvidí, kolik méně šikovných řemeslníků má plno práce jen proto, že je lidé najdou na webu. A možná… možná… si pak konečně nechá pomoct.
Ale zatím ne. Zatím čeká. A já už jen čekám, až ho předběhne někdo, kdo nemá soustruh ani vysokozdvižný vozík, ale má jednu věc, která mu chybí – webovou stránku.
