Článek
Zní to jako něco mezi technologickou revolucí a partou mladých nadějí v mikinách, co si myslí, že právě jejich aplikace na půjčování ponožek změní svět. Ve skutečnosti je to často něco jako moderní forma brigády s příměsí PowerPointu a instantní krize identity.
Když někdo řekne, že „rozjíždí startup“, je to trochu jako by řekl, že „má kapelu“. Nikdo neví, jestli hraje, kde hraje, ani jestli to vůbec někdy hrálo. Ale zní to dobře. Startup se totiž nosí. Je to takový digitální roll-up, který si přehodíte přes rameno, když jdete na networking, kde všichni předstírají, že si navzájem nekradou nápady.
Zásadní výbava každého startupisty? Kromě ironických ponožek, názvu firmy, který zní jako heslo do Wi-Fi, a loga vytvořeného v Canvě, je to hlavně sebevědomí. Sebevědomí, že jejich „platforma propojující lidi, co chtějí sdílet gril“, vážně někoho zajímá. A pokud náhodou ne, tak se to dá přejmenovat, přebalit a poslat znovu do světa – tentokrát jako ekologický startup s misí zachránit planetu (a ideálně získat grant od EU).
Startup není firma. Firma má účetní, kancelář a výplatní pásky. Startup má pitch deck, mentora a spoustu snů. A hlavně – má roadmapu. Roadmapa je taková ilustrovaná pohádka o tom, co se všechno stane, až přijdou investoři a přestanou se kluci živit instacartem. V roadmapě je vždy „Q1: MVP launch“, „Q2: viralita“ a „Q3: monetizace“. V praxi to znamená, že někdo nakreslí tlačítko, jiný udělá web v no-code builderu a třetí shání někoho, kdo umí opravdu programovat – ale zadarmo.
Investoři mají pro startupy slabost. Ne proto, že by věřili v tu konkrétní myšlenku, ale protože jednou už něco vyšlo a teď mají FOMO. Dáš jim slidy, kde napíšeš, že trh s digitálními hrníčky má hodnotu 8 miliard dolarů, a oni ti dají peníze. Ne kvůli hrníčkům, ale kvůli tomu, že znáš správné buzzwordy: gamifikace, disruptivní model, SaaS, community-driven. A samozřejmě AI. AI dnes musí být úplně ve všem. I kdyby šlo o startup na sázení rajčat, musíš napsat, že používáš „machine learning ke zvýšení úrody na základě prediktivních modelů z vesmíru“.
A pak to přijde. Den, kdy startup buď „scaleuje“, nebo „pivotuje“. To první znamená, že tě někdo koupil nebo ti aspoň někdo dal další milion. To druhé je startupový eufemismus pro „tohle nefungovalo, tak jsme začali dělat něco úplně jiného, ale používáme stejnou doménu“. Startupisté totiž nevěří na neúspěch. Neúspěch je jen příležitost najít nový problém, který zatím nikoho nenapadl a který možná ani neexistuje.
A když už to úplně nevyjde? Když se ukáže, že svět nepotřebuje aplikaci na sledování nálady vašeho psa nebo platformu na výměnu samolepek z Lidlu? Nevadí. Napíšete do LinkedInu, že jste byli „founder in stealth mode“, přidáte slovo „ex“ před název startupu a jdete zkusit něco jiného. Třeba mentoring. Nebo psát e-book o tom, jak „neúspěch formoval vaši cestu k růstu“.
Startup je taková dospělá forma dětské hry na podnikání. Někdy z toho vyroste něco obřího, co změní svět, jindy je to jen o level lepší než studentská praxe. Ale zatímco klasické neziskovky dělají to samé – tj. snaží se přežít bez příjmů – startupy mají ten dar, že kolem sebe zvládnou vybudovat auru budoucnosti. Je to jako když si koupíte obyčejnou limonádu, ale na etiketě je napsáno „funkční nápoj s adaptogeny a nootropiky“. Nevíte, co to znamená, ale chcete to.
A tak tady máme svět, kde každý, kdo má myšlenku, appku a odvahu jít na stánek do Holešovic, může být CEO vlastního vesmíru. A proč ne? Když to nevyjde, aspoň to bude dobrá historka. A v nejhorším? Pořád je tu varianta přešít ten startup na neziskovku. Ale to slovo už zní nějak… obyčejně.
