Článek
Před očima vidím obrazy trosek domů, raněné i mrtvé na chodbách nemocnice, krev, vyhasínající životy, zoufalství, zničené město, lidská těla pohřbívaná do hromadných hrobů. Slyším výbuchy, střelbu, křik, pláč a sirény.
Myšlenky mě přenáší do tmavého sklepa panelového domu mezi množství cizích lidí. Sklep se stal neutěšeným úkrytem před nálety nepřítele a náhrada za zdemolované domovy všech těch, kteří přežili. Lidé jsou vystrašení, pláčou nebo nehnutě sedí a hledí do prázdna. Sklepní prostory jsou zahalené nejen tmou, ale i neviditelnou temnotou v nitru každého přítomného.
Slova plačícího dítěte „Dnes ráno mě probudily bomby… začala válka“ mi stále zní v uších.
Staršího chlapce zasáhla bomba, když hrál na hřišti s kamarády fotbal. Hra nebyla dohrána, chlapec umírá a jeho otec zoufale pláče nad prostěradlem prosakujícím krví.
Čtyřletá holčička leží bezvládně na lehátku a lékaři masírují její srdce. Tlukot dětského srdíčka však navždy utichá a žádná slza nezacelí ránu v duši blízkých.
Vážně raněná těhotná po bombovém útoku na porodnici chce zemřít, protože ví, že je její nenarozené děťátko mrtvé. Její velmi těžký stav zoufalé přání plní a se svým miminkem se setkává „v nebi“.
Matka své nehybné batolete pokládá do náruče lékaře, ale nevinný život po marném boji se smrtí vyhasíná. Pláčou nešťastní rodiče i někteří lékaři. Děťátko spí a už se nikdy neprobudí.
Nezdá se mi zlý sen, nespím, nemohu usnout. Mihotají se mi obrazy reality, kterou zachytil fotograf a kameraman Mstyslav Chernov v prvních dnech ruské invaze na Ukrajinu. Z krutých, syrových záběrů vznikl dokumentární snímek 20 dnů v Mariupolu, který jsem právě zhlédla.
Přístavní město Mariupol se stalo jedním ze symbolů ruské agrese na Ukrajině. Podle ukrajinských úřadů zde zahynulo více než 25 tisíc lidí a po ruském řádění bylo město téměř srovnáno se zemí. Až 90 % obytných budov Rusové zničili a 350 tisíc lidí muselo město opustit.
Autor dokumentu natočil autentické záběry prvních dnů války ve městě, v němž propukl boj o holý život civilního obyvatelstva. Snímek mě natolik vtáhl, že jsem se na chvíli stala jeho součástí. Silně mě ovládl pocit zoufalství a následně vděčnosti, že mám domov, co jíst, práci, svobodu, rodinu, přátele, zdraví a život. Na druhé straně mě přemáhá velký smutek a lítost, tím spíše, když se často původní solidarita z počátku ruské invaze na Ukrajině vůči Ukrajincům a prezidentu Zelenskému mění na agresi a nenávist.
Válka zuří již třetím rokem a Ukrajina se statečně brání před stále běsnící ruskou agresí. Putin se neštítí sáhnout na lidské životy, aby silou získal území, které mu nepatří. Raději nedomýšlet, jak snadno by překročil další a další hranice, kdyby se Ukrajina nechala pohltit a nevzdorovala.
K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.
Spánek mě nakonec přemohl, válka v mé mysli utichla a střípky z filmu mi zahalila tma noci. Ale zlo neutichlo nadobro, stále tu je a denně mu čelí nejen Ukrajina.
Použité zdroje:
