Článek
Plnoletost mě přivedla na byťák
Pár měsíců po dovršení plnoletosti jsem se vydala na bytový odbor městského úřadu s žádostí o přidělení obecního bytu. Již v tomto věku jsem se starala o svého čerstvě narozeného chlapečka. S miminkem jsem bydlela u své matky, kde žil také můj malý bráška. Žádost o byt jsem podala bez většího přemýšlení. Každý rok jsem si pak poctivě hlídala měsíc leden pro obnovení žádosti. Vždy jsem se osobně s novou žádostí na bytový odbor dostavila. V případě, že bych zapomněla a žádost neobnovila, okamžitě bych byla vyřazena z pořadníku.
Nečekaná návštěva
O čtyři roky později, v období těsně před mou maturitou, zazněl zvonek u dveří matčina bytu. Dvě dámy zavítaly do bytu a prohlédly situaci soužití. Po ohledání bytu mi oznámily, že jsem se v pořadníku žádostí o obecní byt dostala na první příčku a mám nárok na přidělení bytu. Můj radostný šok netrval dlouho. Dotazovaly se na mou finanční situaci a zaměstnání. Studentka střední školy, těsně před maturitou a s malým synkem jim však logicky do modelu platícího držitele obecního bytu nezapadala. Byt mi tedy přidělit nemohly. Má žádost o byt však v pořadníku zůstala.
Boj o byt
Neměla jsem čas smutnit, v tu dobu se mé myšlenky upíraly jako vždy k mému synkovi, a navíc k dokončení studia na střední škole. Po úspěšném ukončení studia maturitou jsem se rozhodla pustit do boje o byt. Jen z vyprávění jsem do té doby znala okamžiky, kdy někteří sociálně slabší občané chodí za úředníky a neúprosně žádají. Vypravila jsem se tedy na bytový odbor městského úřadu. Zjišťovala jsem, jaké mám možnosti, co mohu pro získání bytu udělat, když se mé jméno z první pozice v pořadníku propadlo kamsi do ztracena. Úřednice dlouho nic neporadily. Až po mnoha neúspěšných návštěvách úřadu navrhly, ať sepíši žádost o upřednostnění mé letité žádosti o obecní byt.
S bytem souvisí i práce a peníze
Sepsala jsem upřímně všechny pro mě a mého synka nepřekonatelné a nepříjemné nástrahy společného soužití s matkou, a navíc v malém bytě. Současně jsem si hledala práci, při níž budu moci teď po maturitě a současně po rodičovské zajistit plnohodnotnou péči o mého chlapečka. V tu dobu jsem zaměstnání hledala způsobem dnes nestandardním. Osobními návštěvami míst v blízkosti bydliště, kde jsem viděla pracovní příležitosti. S sebou jsem nosila životopis psaný rukou a vyhlížela jsem jakoukoliv slušnou práci bez přehnaných nároků na platové ohodnocení, avšak v takové výši, abych zvládla zaplatit bydlení, jídlo a školku. Doptávala jsem se, zda nehledají zaměstnance v obchodech, v jídelnách, cestovní kanceláři, rychlém občerstvení. Práci jsem úspěšně našla a naštěstí mi vyšli vstříc s pracovní dobou, což byl můj hlavní a jediný požadavek.
Aktivní čekání na byt
Nedokázala jsem nečinně čekat na vyjádření úředníků k mé žádosti o upřednostnění. Jednou jsem se pustila do boje, tak jsem z něho nechtěla jen tak odejít a nechat vše vyznít do prázdna. S obrovskou dávkou sebezapření jsem tedy často nadále osobně obtěžovala úřednice s dotazy, co pro mou žádost mohu více udělat a zda i ony mají moc mou žádost znovu vyhrabat ze dna šuplíku, kam jistě zapadla. K žádosti jsem doložila také potvrzení o plánovaném nástupu do zaměstnání po rodičovské dovolené. Úřednice mi po několika týdnech konečně daly naději. Zasedání rady městské části mohlo mou žádost projednat, prý jim byla předložena. Upínala jsem se na termín zasedání jako k modle. Trpěla jsem s každým nekonečně dlouhým dnem.
Zázrak, štěstí, nebo se mě chtěli zbavit?
Ať už k tomu vedlo cokoliv, mě a mému synkovi přidělili obecní byt v panelovém domě! Upřímný, silný a nekonečný pocit neskutečné blaženosti z tohoto šťastného okamžiku mě provází dosud.
Při předávání klíčů od malého, čistého, světlého bytu jsem si připadala jako ve snu. „Ono se to stalo mě? Nevěřím tomu!“ Nával radosti a štěstí mě nenechal klidnou. Nájemní smlouva od městské části reflektovala zájem ubytovat řádně platícího nájemce. Proto smlouva, na dobu jednoho roku s automatickým prodloužením o další rok při pravidelných a řádných platbách za užívání bytu, nebyla překvapením. Ať už by smlouva uváděla jakékoliv postihy za neplacení, nedotýkalo se mě to. Má zodpovědnost za mého syna a za mé činy by mi nedovolila vybočit a dostat nás dlažbu. Věděla jsem, že o byt nepřijdeme!
Víc jsem si nemohla přát a přeci jen se na mě ještě jedno štěstí usmálo
Po letech v nájmu v přiděleném bytě se stalo něco pro mě nečekaného. Naše bytové domy, přilehlé pozemky a byty podlehly privatizaci. Se sousedy jsme založili družstvo, vše z hypotéky získané na družstvo odkoupili, každý z nás zaplatil svůj družstevní podíl a stali jsme se družstevníky. Zní to sice jednoduše, avšak každý, kdo tuto situaci zažil, se může k procesu vyjádřit jako k náročnému, zdlouhavému a finančně zatěžujícímu. Výsledek však stojí za to.
Připomínka
Kamarád mi nedávno připomněl mou až dětinskou neskrývanou radost z přiděleného bytu, kterým jsem ho kdysi provázela. Popisoval prázdnotu bytu vybavením, ale naplněnost pozitivními pocity. Byt se synkovou postelí, krabicí s hračkami, jednou skříňkou a mou matrací mohl působit stroze. Avšak pro mě a mého synka se stal vlídným domovem, klidným zázemím, útočištěm a základním kamenem pro nový start do života. Vždyť získat byt není jen snít, ale konat. Následně pak řádně pečovat a vážit si toho, co jsme zas tak úplně zadarmo nezískali.
