Článek
Už kojenecké poradny probíhaly v čekárně s úsměvem a po vstupu do ordinace nastartoval alarmující pláč. S doktorkou jsme neslyšely vlastních slov. Měření a vážení řvoucího kopajícího miminka naštěstí sestra s přirozenou dávkou trpělivosti a optimismu zvládla na jedničku. Použití stetoskopu vystupňovalo pláč na ječák a při prohmatávání bříška by se nejraději dítko skutálelo z dosahu třeba na podlahu, kdyby mohlo. Naprosté ticho a všestranná úleva nastaly při zabouchnutí dveří ordinace. A že to naše malé roztomilé děťátko dokázalo ten jemný hlásek zvednout o mega množství decibelů. Lékařka se sestrou by si měly nad hlavy namalovat svatozář a zasloužily by si přinejmenším pět bonboniér. Kolik takových divokých miminek asi opečovávají?
Průběžně se škála lékařů rozrůstala, dcery nedůtklivost a strach také. Po vyklubání prvních zubů přibyl zubař a při dočasném ekzému zase kožař. Z miminkovského nebo batolecího pláče jsme se posunuli o level výš. Plačící, protestující tříteťák, který si nenechá prohmatat břicho, nahlédnout do krku, nevleze na váhu ani nezopakuje slova pro kontrolu sluchu. Vysvětlování, vymýšlení motivací, her a srandiček před cestou do ordinace i pro následné podstoupení prohlídky, prostě marné. Nejednou jsme ordinaci opouštěli bez ošetření.
Při rýmě jsme se doma potýkali s problémy: „Nebudu smrkat, neutřu si nos, nenechám si do nosu kápnout“. Při jakémkoliv užívání sirupů na kašel nebo antibiotik při angíně jsme lepkavé tekutiny shledávali na oblečení, ve vlasech, v posteli, ale do úst dítka si cestu nalézt nechtěly. Netekly všude kolem jen tekutiny, ale i naše nervy. O ošetření rány nepálivou dezinfekcí, namazání místa drobného poranění mastí nebo zalepení krvácející oděrky náplastí jsme si mohli nechat zdát. Ani zábavné hry s dětským lékařským náčiním na doktora a pacienta nijak reálným situacím nepomáhaly.
Nutné opakování nevydařené preventivní prohlídky přineslo s malou rebelkou první domluvu. Tentokráte si dcera k lékařce vezla svůj kočárek s panenkou Adélkou. Poklidné ošetření dítka i hračky přineslo značnou úlevu a úsměv na tvářích všech účastníků.
Zubní preventivní prohlídky se staly samostatnou kapitolou. Velmi doporučovaný zubní lékař, který to prý s dětmi umí skvěle, přijal naše roční batole do péče. Všechny návštěvy s sebou přinášely opět pláč, avšak kontrola zubů nakonec proběhla rychle a hlavně proběhla. Doktor se s tím nijak nemazal, nelibost na něm byla znatelná, ale v tyto momenty jsem problém necítila. Byli jsme rádi, že další prohlídku máme za sebou. Při pozdějších návštěvách dcera poplakávala, nechtělo se jí, ale vždy ji lékař rychlými chvaty chrup zkontroloval a do pěti minut jsme odcházeli. Takto vše probíhalo, než naše slečna dosáhla zase těch zlomových tří let. V toto období jsme se upocení a vyčerpaní sice dostali včas do ordinace, avšak ratolest se vzpříčila a její ústa zůstala pevně zavřená. Lékař se vztekle pokoušel k zubům dostat, ale malá bojovnice dala najevo, že nepovolí. Nechal toho, ale s dcerou absolutně nekomunikoval (tak jako vždy), mračil se na ni i na mě, netrpělivě opakoval, ať dceru přesvědčím ke spolupráci. Při uklidňování dítka jsem od zubního specialisty pociťovala silnou netoleranci a nepochopení. Dcera po chvilce klidu a mých promluv ústa otevřela a nechala si zuby zkontrolovat.
Za půl roku opět k zubaři. Jako podporu s sebou neseme plyšového pejska. Dcera je moc statečná, rozklepaným hlasem hrdě hlásí: „Mami, já nepláču.“ Velká pochvala a radost. V čekárně stihla namalovat obrázek, ale před vstupem na prohlídku ji ochromil strach. Podpořila jsem ji, vešly jsme a pozdravily. Plyšový pes dceřiným hlasem také pana doktora zdraví a představuje se: „Já jsem Maxík“. Doktor jen prázdně pohlédne, neodpoví a kyne, ať si sedneme. Plyšákův pozdrav zůstal bez odezvy a co ta vystrašená dětská dušička za ním? Potřebovala jen ujistit, být vnímána a cítit přátelství. Vzápětí se ordinací line pláč, holčička nechtíc si sednout, otevřít ústa a spolupracovat. Vzteklý lékař zuří. Sahá dítěti na ústa a nepříjemným tónem křičí její jméno a dovětek: „Otevři tu pusu! Dělej! Tak ji otevři!“
Poprvé ji oslovil jménem, ale ve chvíli, kdy mu ruply nervy. Může si takový exces dovolit? Jsme jen lidé, stát se to může. Na druhou stranu pracuje přeci s lidmi, včetně těch nejmenších, proto by mohl být empatický, nebo alespoň nad věcí. Navíc, kolik času mu vezmou preventivní prohlídky zoubků prcků? Pár minut? Na tak krátký čas by se mohl být schopen ovládnout. Ale hlavně při své praxi by mohl umět s dětmi pracovat. Myslím, že by měl tento lékař začít kurzem sebeovládání a pokračovat nácvikem seriózní komunikace, a to i s dětmi. Že by pro tohoto lékaře byla zkušenost s mou dcerou premiéra? Nebo naopak má ordinaci plnou ustrašených dětí, jež mu lezou krkem? Asi bude muset pán změnit lokál, aby si denně necuchal své nervy. Přesedlat třeba jen na dospělé pacienty? Kteří toho moc s otevřenou pusou nenamluví, nenakřičí, nenapláčou, bez obtíží a okamžitě pokyny zubaře provedou: „otevřete pusu, skousněte, zakloňte hlavu, vypláchněte si“. Jedině pak na závěr mohou řvát nebo se dokonce hádat, a to při platbě za předražené výkony. Kdo ví, co se skrývá v této osobě zubaře? Zda mu je po chuti práce s lidmi a skvělý výsledek péče o ně? Nebo mu jde jen o zisk, který mu uplakaný prcek svými malými zdravými mléčnými zoubky nepřinese? Odchodem jsme se nadobro rozloučily s touto zdravotnickou postavičkou. Třeba i on si ulevil. Ale nemyslím si, že by s naší dcerou prožíval něco neobvyklého, co by již nikdy s žádným jiným pacientem nezažil.
Mám skvělou zubařku, bohužel nové pacienty nepřijímá, ani rodinné příslušníky svých pacientů. U mé holčičky udělala výjimku všech výjimek. Dcera šla k neznámé zubařce bez pláče a s menšími obavami než ke komukoliv předtím. Tušila jen z mého vyprávění, kdo ji v ordinaci čeká. S mou lékařkou si padly do oka. Milá, trpělivá, lidská, jenž má pro děti cit i pochopení. Prevence na zubním se tímto stabilizovaly do doby, než vloni vyrostla stálá jednička v druhé řadě dásně za ještě nevypadlým mléčným zubem. Nutné trhání „jedničky“svázalo ruce nám všem. Rozmluvy, motivace, zkrátka nic nepomohlo. S dítkem jsem odcházela domů s nepořízenou. Druhá šance pro trhání zubu proběhla za doprovodu tatínka, a to zázračně bez větších obtíží. Smíření, statečnost a motivace napomohly. Především však přikládám velký důraz k přístupu lékařky. Kdyby již při prvním problému na dceru křičela, tvrdě na ni nastupovala, rozčilovala se na ni, přehlížela ji, nekomunikovala s ní, cesta do její péče by se uzavřela. Možná i do péče jiných zubařů a lékařů. Proto velké díky a díky také všem ostatním, které navštěvujeme!
S věkem naštěstí dcery pláč zmizel a šprajci sice nezmizely, ale ubývají. Nastupuje její pochopení k práci a poslání lékařů a vnímá nutnost některých, byť nepříjemných úkonů. Je jí sedm a stále nerada lékaře navštěvuje (ale kdo z nás vlastně rád?). Pokročila a z toho nejhoršího doufám vyrostla. Svou pediatričku i zubařku hodnotí jako hodné a milé doktorky. Vytvořila si k nim hezký vztah, stejně jako ony k ní.
Lékaři a další zdravotníci vykonávají velmi tvrdou práci. Mají můj neskutečný obdiv! Profesionálně pracují nejen se zdravím svých pacientů, související péčí, ale taktéž jsou často odborníky v komunikaci, empatii, pozitivitě a ovládají umění vypořádávat se s velkými výzvami. Pokud lékař svou práci považuje za své poslání, je to správný člověk na správném místě. Klobouk dolů! Jen za mě rozhodně klobouk nechávám na hlavě před dcery bývalým zubařem.
