Článek
Ještě než začnu s vyprávěním, tak vás musím upozornit, že se jedná o mimořádně nechutný příběh! Jestli ho doopravdy chcete číst anebo slyšet, připravte si kyblíčky na zvracení a držte si klobouky, protože pofrčíme z kopce!
Tím ztraceným „kolenovrtem“ je otec jedné spolužačky mé dcery, pan Boháček.
Po panu Boháčkovi by se jeho dceři Aničce, ale nijak nestýskalo. Stejně ho neviděla od svých čtyř let, a předtím si ho pamatovala jako malá, jen v tom nejhorším.
Její maminku mlátil. Byl to násilník a nedával jí vůbec žádné peníze na domácnost, ačkoliv byl velmi bohatý.
Měl totiž kožedělnou firmu, která vyráběla kožené boty, kabelky, peněženky, opasky a sedla na koně.
Když se s ním maminka Aničky rozvedla, vytvořil si falešné směnky, že jeho firma dluží miliony, a tedy, že je vlastně žebrák.
U soudu pak ještě požadoval, aby mu platila chudá maminka na jeho výživu, že přece neumře hlady.
Schválně jezdil starým autem, i když by si mohl koupit deset nových.
Jeho firma extrémně prosperovala, což mělo opravdu děsivý důvod. K tomu se ale teprve dostaneme.
Zatím čas plynul. Anička s maminkou třely nouzi s bídou. Neměly na školní obědy, na školní výlety, na kroužky, na tábory, lyžáky, školy v přírodě, prostě na nic. Anička chodila stále v jedněch šatech a maminka byla ráda, že zaplatila nájem a nějaké to jídlo.
Má dcera se s Aničkou kamarádila, ale ne snad proto, že by jí litovala. Byly prostě „besties“.
Když holky vyrostly do puberty, nechaly si obě vytetovat dvě panenky v srdíčku se svými monogramy a ležatou osmičkou, na znamení nekonečného přátelství.
Brzy nato se ale jejich osudy rozešly.
Anička se nedostala na žádnou dobrou střední školu, protože byl velký nával. Soukromou školu si nemohla dovolit.
Skončila na učňáku, kde potkala velice zlobivé děti. Učení jim nic neříkalo, zato drogy, alkohol a cigárka, to byl jejich život.
Po roce, před prázdninami, se Anička předávkovala. Má dcera jí byla na pohřbu. Pan Boháček se pohřbu neúčastnil, aby na něj nemusel přispět.
Slzy uschly, a čas šel dál.
Až do minulého měsíce. Dcerka přišla domů hrozně rozrušená.
Koupila si koženou kabelku. Uvnitř v té kabelce, dole na straně, bylo tetování, úplně stejné, jako si nechaly udělat s nebožkou Aničkou.
Zkoumali jsme to doma, jako blázni. Bylo to prostě ono!
Zjistil jsem, že kabelku vyrobila firma pana Boháčka.
Asi měl pan Boháček výčitky svědomí, jak se zachoval ke své dceři, a na její památku dává ten obrázek všude.
To bylo první, co nás napadlo.
V dalších kabelkách, ani na jiných výrobcích, jsme to ale nenašli.
Začal jsem trochu pátrat a sledovat pana Boháčka.
Jednou v noci jel se svou starou dodávkou do blízkého krematoria. Byl tam asi deset minut. Něco tam se zřízencem naložil a jel do firmy. Tam dodávku nechal a šel domů pěšky.
Přelezl jsem plot a vypáčil dveře dodávky. Byla plná lidských kůží!
Měl dohodu se spalovačem mrtvol, aby mu dodával levně kůže do jeho firmy, protože ty zvířecí mu přišly moc drahé.
Nevím, zdali věděl, že udělal i kabelku ze své vlastní dcery.
Ta ho ale karmickým řízením osudu vlastně prozradila.
Jak jsem tak v šoku zíral do té dodávky, ani jsem si nevšiml, že se mezitím vrátil pro zapomenuté klíče a teď stál přímo za mnou.
Instinktivně jsem se sehnul právě včas! Lopata, kterou mě chtěl praštit, mě naštěstí minula.
Vjel do mě šílený vztek a toho Harpagóna jsem tam na místě ubil holýma rukama. To byla slast! To vám řeknu!
Svléknul jsem tam z něj kůži a nechal jsem jí v té dodávce s tímto lístečkem: „Zakázka pro pana Zabila. Z celé kůže udělat jednu obří peněženku do muzea kuriozit.“
Tělo bez kůže jsem odvezl tomu zřízenci do krematoria, že mu Boháček vzkazuje, ať to hodí do pece.
Obří peněženka z pana Boháčka je vystavena v Pelhřimově v muzeu kuriozit. Je zapsána i v tamní knize rekordů.
Tak už teď víte, kam se ten škrt poděl.
Ale nikomu to neříkejte, protože žalovat se,… co? Nemá!
A bonzáky nemá nikdo rád!
Jestli mě přesto udáte, nechám z vás udělat ekologické klínové řemeny do elektromobilů.
Tak bacha na věc, mrňousové!
