Článek
O tom se na vlastní kůži přesvědčil žák šesté třídy základní školy na pražské Zbraslavi. Budiž mu země lehká!
Jestli tedy opravdu chcete slyšet tenhle hrůzostrašný příběh o smrti nebohého Honzíka Laštůvky, tedy nastražte dobře svá ouška.
Počítejte ale s tím, že se vaše malé mozečky budou strachy choulit co nejdále od zakončení ušních nervů a tam budou v panice vyčkávat, až je znovu utěší vlídná slova vašich maminek.
No jak chcete, vybraly jste si to samy.
Na pražské Zbraslavi mají školu rozdělenou na dvě budovy.
Tu horní budovu navštěvují žáci prvního stupně. Co vím, tak tam se ještě žádný žák neztratil.
Mají tam sice jednu dosti nerudnou paní učitelku, která nebohé žáčky extrémně stresuje, ale ona to s nimi paní Neplatilová myslí dobře. Chce, aby všechno uměli, a byli tak dobře připraveni na druhý stupeň.
Kdyby ovšem věděla, co se děje s žáky v té spodní budově, na druhém stupni, tak by ke svým svěřencům byla o mnoho vlídnější, neboť mnohé z nich již nikdy neuvidí!
Ano, bohužel je to přesně tak, že za poslední pololetí zmizelo beze stopy hned několik žáků druhého stupně.
Policie si neví rady. Jakoby se do země propadli.
Příběh posledního zmizelého, Honzíka Laštůvky, se mi ovšem podařilo objasnit!
Když jsem totiž šel na třídní schůzky jedné ze svých dcer, která tuto prokletou budovu navštěvuje, našel jsem na chodbě paměťovou kartu z telefonu pohřešovaného.
Doma jsem odhalil nejděsivější a nejtemnější tajemství pražské Zbraslavi!
Nebohý Honzík totiž na svůj telefon zaznamenal i svou vlastní smrt!
A nejen to! Z jeho záznamů jsem dokázal odhalit celý děsivý příběh.
Posloupnost hrůzných událostí byla tedy takováto: Honzík nebyl moc příkladným žákem. Učivo neměl v hlavě, ale většinou na taháku.
Jednou při písemce z matiky si jako obvykle nepamatoval vzorečky na výpočet povrchu těles a šátral proto v kapse pro tahák.
Jak byl ovšem ve stresu, tak ho nemohl v kapse najít. Řekl tedy paní učitelce, že musí nutně na WC, jinak se počůrá.
Paní učitelka byla hodná, žádná Neplatilová, tam by mu to neprošlo.
Na WC vyndal z kapsy tahák a začal ho studovat.
Z kapsy mu vypadlo i pár drobků od čipsů, co potají žral při hodině.
Tahák byl od čipsů mastný, rozmazaný a nešel přečíst.
Honzík byl v koncích. Najednou uslyšel tichounké chroustání.
Poslouchal, odkud to jde a všiml si maličkatých trpaslíčků, jak dojídají ze země jeho čipsy.
„Hustý!“ zvolal Honzík a začal je natáčet.
,,Máš ještě?" zeptal se ho jeden trpaslík.
,, Jo, ale ve třídě, a píšu písemku," pravil Honzík.
,,Tak my ji za tebe napíšeme a ty nám dáš ty svoje čipsy."
,,Vy umíte matiku, jo?"
,,O tom vůbec nepochybuj! Hodně jíme a máme dobře živené mozky!"
Honzík souhlasil a deal udělal.
Joo, děti, každý dělá chyby…
Honzík si přinesl asi sto trpaslíčků do lavice. Někteří psali jeho písemku a fakt nekecali. Matiku uměli, to zase ano.
Ti co nepsali, se cpali čipsama jako bezední.
Když jim čipsy došly, vlezli Honzíkovi do slipů a začali mu okusovat jeho bimbase.
Honzík v panice vyběhl znovu na WC, tentokrát už bez ptaní.
Už bylo pozdě na záchranu. Trpaslíčci přitlačili na pilu a nebohého Jendu schroupali i s telefonem.
Paměťovka z telefonu vypadla, a někomu se nalepila na botu. Z boty spadla na chodbě, kde jsem ji našel.
Ještě byla trochu od krve.
Teď už je zřejmé, kde skončili všichni zmizelí žáci. Měli se lépe učit a nespoléhat na taháky a už vůbec ne na kdejaké masožravé trpaslíky.
