Článek
Král Harald měl velmi rád děti a trávil s rodinou hodně času. Často s velkou pýchou vyjadřoval, jak je na své děti a vnoučata hrdý. A díky jeho výchově, kdy je učil, aby se nebály života ani smrti, jsme mohli vidět poprvé v historii scénu, kdy ženy napřímo pomáhaly s přepravou královské rakve na márách. V roce 1991 nesli rakev krále Olava V. tehdejší král Harald, korunní princ Haakon, švagrové krále (manželé princezen Ragnhild a Astrid) a další vnuci. Stejně, jako změnily britskou historii princezny svou přítomností na Vigilií princů, norská královská mládež právě v těchto dnech rovněž přepsala dějiny své země.
Jakou pohřební službu vybral palác?
Překvapením je, že do péče dostala krále Haralda pohřební služba, která není typickým rodinným podnikem, jako třeba ta, již využívá královská rodina ve Velké Británii. Jølstad je pohřební řetězec, který má pobočky po celém Norsku. A rovněž spolupracuje s rodinnými pohřebními službami. Jejich specializací jsou repatriace z Norska i do Norska.
Rakev krále Haralda byla převezena z nemocnice Rikshospitalet večer v den úmrtí v přítomnosti královny Sonji, krále Haakona, jeho dětí a královny Mette-Marit a byla donesena do Červeného salonu v paláci, aby u ní mohla bdít rodina a zaměstnanci, pro tento účel bývá otevřená. Je to běžný postup při úmrtí norského krále, než bude přemístěn k vystavení do královské kaple, kde se již rakev zavírá a umisťují se na ni královské insignie. Standarda, koruna a královský meč. A při transportu rakve z Červeného salonku hrály důležitou roli jeho vnoučata.
Celkem měli se Sonjou šest vnoučat včetně nevlastního syna krále Haakona, Mariuse. A zatímco král Harald se s nimi plavil na lodi, bral je na ryby a na lov, sledovali spolu kovbojky, stavěli sněhuláky a učil je lásce k přírodě, již dospělé děti a vnoučata mu vrátily lásku a péči, kterou jim poskytoval v časech dobrých i zlých (otec dcer princezny Märthy Louise spáchal na Vánoce 2019 sebevraždu), strážením jeho rakve.
Bdění u zesnulého v Červeném salonku paláce
Norská královská rodina stále drží vakt. Stráž, bdění u rakve zesnulého. V minulosti, kdy lidé umírali převážně doma, bylo zvykem, že tělo zůstalo v domě až do pohřbu (obvykle tři dny). Termín „vakt“ (častěji česky bdění) označoval situaci, kdy u rakve se zesnulým neustále někdo seděl. Hlídalo se, zda u dotyčného nenastala „zdánlivá smrt“ (strach z pohřbení zaživa) a také se tělo chránilo před hlodavci. V rámci vaktu se rodina modlí za spásu duše zesnulého krále. Věřilo se, že duše se po smrti ještě nějakou dobu zdržuje v blízkosti těla a přítomnost blízkých jí pomáhá při přechodu na „druhý břeh“. Vakt má v severských zemích dlouhou tradici v komunitním loučení.
Bdění u rakve krále Haralda držely děti, vnoučata, královna Sonja i širší rodina, králova sestra Astrid, neteře a synovci s rodinami, zaměstnanci paláce. Vaktu se účastnil také předseda norské biskupské konference Olav Fykse Tveit, který bude krále Haralda pohřbívat a rovněž političtí činitelé Norska. Králova vnoučata jsou úžasným příkladem toho, jak důležité je zapojit mladé lidi do kontaktu se zesnulým v rodině. Protože oni mají velkou schopnost empatie a berou to jako svoji speciální misi.
Nejmladší vnučce krále Haralda bude 29. září 18 let. Emma je přesně ve věku, v kterém byl její strýc, když nesl spolu s otcem, strýci a bratranci palácem máry svého dědečka. Máry s rakví odvezla (její dědeček byl kus chlapa a když máte rozložení sil 3:5 pro ženy, tak to asi ani jinak udělat nešlo) spolu se svými sestrami Maud, Leah, maminkou Märthou Louise, sestřenicí Ingrid Alexandrou, která je nyní korunní princezna a bratranci Mariusem a Sverre Magnusem.
A nutno podotknout, že ani Pohřební průvodci nebrání v tom, aby děti i mládež participovala aktivně na obřadu svého blízkého, ba naopak. Pokud se zapojí, dokážou pak přechod dědečka, babičky nebo třeba tety z druhého kolena ze světa daleko lépe zpracovat. Častokrát potřebují jenom povzbudit a dodat trochu odvahy.
Královské insignie na rakvi Haralda V.
Milovníci heraldiky a královských insignií zajásali. Na rakvi krále se rozprostírá jeho standarda. Královská vlajka je tvořena sytě červeným polem, v jehož středu se nachází zlatý korunovaný lev ve skoku, který v předních tlapách třímá sekeru se stříbrnou čepelí a zlatou násadou.
Červená a zlatá jsou královské barvy Norska. Červená symbolizuje odvahu a krev prolitou za vlast, zlatá vznešenost a královskou moc. Lev je symbolem síly, odvahy a suverenity.
Sekera svatého Olava, je to nejdůležitější prvek, který norskou vlajku odlišuje od ostatních „lvích“ erbů. Symbolizuje křesťanské základy norského království a kontinuitu moci. Koruna na hlavě lva ukazuje, že lev není jen zvíře, je to zosobnění panovníka.
Rakev krále Haralda V. s královskými insigniemi v palácové kapli.
Na standardě jsou položené královská koruna a meč. Norskou královskou korunu vyrobil švédský zlatník Olof Wihlborg. Zadal a zaplatil ji král Carl Johan pro svou korunovaci v roce 1818. Po obnovení samostatného Norska jí byl korunován dědeček krále Haralda V., král Haakon VII. Následně byly korunovace zrušeny. Když panovník zemře, koruna se položí na rakev.
Meč Impéria je další důležitou insignií, kterou jde vidět na rakvi spolu s korunou. Jde o starodávný symbol vojenské moci a spravedlnosti. Od smrti krále Karla Johana v roce 1844 má meč své místo na rakvi panovníka vedle norské koruny. Jeho osobní meč mu podle dochovaných pramenů daroval sám Napoleon Bonaparte.
U rakve, u jejíž stráže se vystřídá celkem 40 kadetů vojenské akademie od úterka 2.9. do ústerka 8.9. leží rovněž královy řády. Jeden z nich je norský Řád svatého Olafa, k němuž se pojí vtipná historka jednoho z bývalých studentů, který předával králi velkokříž studentského řádu. Po převzetí se král zvědavě podíval na studenty: „Víte, co to je?“ Nechápali, co myslí, a kroutili hlavami. On se usmál a lstivě řekl: „Tohle je parodie na můj řád svatého Olafa.“
Inspirace pro osobní truchlení
Co si můžeme vzít od norské královské rodiny? Zatímco jsme neviděli mnoho z aktivního truchlení, když zemřela královna Alžběta II., u krále Haralda je to jinak. Norská královská rodina otevřeně ukazuje, že i když musí nést svůj smutek veřejně, nebojí se slz a drží pospolu. Její členové si vyhradili čtyři dny k tomu, aby se mohli co nejlépe rozloučit se zesnulým patriarchou rodu. Chápou, že dnešní uspěchaná doba, která odsunula smrt do pozadí, potřebuje obřady. Mozek ví, že nám táta zemřel, ale duše potřebuje rituály, aby tomu uvěřila. Možná by stálo za to se zastavit a přestat se bát dívat zesnulému do tváře víc než pár minut při výstavu v pohřební službě nebo v kostele. Z naší praxe Pohřebních průvodců víme, že je to velmi léčivé.
Autor článku: Pavlína Klaudová
Zdroje fotografií: NTB https://www.ntb.no/, CC BY-ND 4.0, https://creativecommons.org/licenses/by-nd/4.0/
Zdroje informací:
