Článek
Šlo hlavně o odlučovací rituály, kterými byl zemřelý vyvazován z pout s rodinou a sousedy, ale i o pomezní rituály, kterými se mrtvý přijímal do světa zemřelých. V článku se zaměřuji na umírání a pohřbívání na českém venkově v 19. století, nicméně se stopami níže popisovaných zvyků se můžete setkat i na dnešních pohřbech.
Umírání
Když někdo dlouze stonal, přinášeli mu sousedé různé léky, rodina se modlila za jeho uzdravení. Pokud umírající cítil, že se jeho čas nachýlil, loučil se s rodinou a přáteli, žehnal jim a předával jim poslední rozhodnutí o tom, jak mají naložit s jeho pozůstalostí. Pro sousedy to byla příležitost k předání vzkazů těm, kdo už zemřeli dříve. Třeba zprávu o tom, čí dům ve vsi vyhořel, kdo narukoval na vojnu, nebo jen pozdravy pro ty, po kterých se jim tolik stýská.
„Teta Hotáková prosila: Pozdravujte tam mýho muže - Martina - ha povězte mu, že sme v lítě vyhoříli… Našim pověz, že Šimona letos vodvedli, ha že huž narukoval do Plzni. Vdovec, který před pěti lety pochoval ženu, připomínal důtklivě: Mou Manku teký pozdravuj, řekni jí, že zapomít nemůžu ha nemůžu. Po celé dopoledne chodili do stavení lidi se svými bolestmi a tužbami, a stařenka se usmívala, modlila se a slibovala, že všechno věrně vyřídí.“
– Jindřich Šimon Baar z Postřekova na Chodsku. In: Navrátilová. 2004: 189.
Znamení
Říkávalo se, že když v domě křičí kulíšek nebo na dvoře vyje pes, smrt je nablízku. Ve středních Čechách si lidé smrt představovali jako ženu stojící před postelí v papírových šatech. Blížící se úmrtí mělo předznamenávat také zastavení hodin nebo hluk v domě, „jako když práskne prutem o truhlu“.
I o Velikonocích se lidé vydávali na hřbitov v průvodu, konkrétně na velikonoční Provodní neděli – dnes známé jako Bílá neděle.
Oznamování úmrtí
Po posledním vydechnutí bylo potřeba probudit všechny spící v domě. Pokud umřel hospodář, jeho smrt se oznamovala psovi, koním, včelám, ale i ovocným stromům. Úmrtí hospodyně se zase hlásilo dobytku, o který se starala a hlavně drůbeži. Zastavovaly se hodiny a zakrývaly se obrazy a zrcadla. Zemřelému se zatlačily oči, aby si nevyhlédl někoho dalšího v rodině. Brada se zase podvazovala, aby zemřelý někoho „nespolkl“. S tělem se obecně nakládalo s úctou, věřilo se, že duše zůstává až do pohřbení u těla. I z toho důvodu se obracely nádoby, aby se do nich duše nemohla schovat. V některých regionech se otevíralo okno, jinde naopak zavíralo, podle toho, zda se věřilo, že má duše setrvat až do pohřbu s tělem, nebo se jí naopak má uvolnit cesta.
O úmrtí se i dnes na českém venkově sousedé mohou dozvídat se zvoněním poledního umíráčku. V některých oblastech se dříve říkávalo, že se po úmrtí „zatrhává“ zvonem - pro muže třikrát, pro ženy dvakrát a za děti jednou.
Rodina si pak najala někoho, kdo obcházel domy ve vsi a oznamoval úmrtí souseda. Za odměnu dostával malé dobroty nebo drobný peníz, nesměl ale vejít do domu. Tento zvyk časem vymizel s otiskováním parte v místních novinách.
Ukládání do rakve
Před uložením do rakve zemřelého vždy omývala starší žena z rodiny nebo z širšího příbuzenstva. Všechny předměty, které se při této činnosti dotkly mrtvého, se už nesměly používat. Buď se spálily nebo zakopaly. Použitá voda se vylévala do té části zahrady, kam nikdo nechodil a kde nic nerostlo. Zemřelý obvykle ležel na bílém prostěradle, někde také na umrlčím prkně v chladnější komoře s hlavou směrem k východu. Rakev zhotovoval truhlář na míru, pak se vykropila svěcenou vodou. Zemřelého někdo z blízkých oblékl do lněného oděvu, nebo do svatebních šatů, v rakvi se mu zkřížily ruce na prsa a do nich rodina umístila svatý obrázek. Mohl se přidat také růženec, křížek, modlitební knížky, klidně i něco osobního, a takto byl zemřelý v domě vystaven. Boty zemřelý většinou nemíval, ty bývaly drahé a dědil je někdo další z rodiny. V 19. století bývala rakev obvykle černá, ale pro svobodné v některých regionech i červená.
Do rakve se zesnulému dávaly různé předměty, které jim měly na cestě na onen svět pomáhat, či s nimi byly nějakým způsobem spjaté: normální byl i alkohol, tabák, fotky, knihy, hudební nástroje…
Návštěva zemřelého, naříkání nad mrtvým
Truchlící rodinu a zemřelého přicházeli navštěvovat sousedé a známí, modlili se u něj a loučili se. Vedle těla bývala umístěna nádoba se svěcenou vodou, aby příchozí mohli sebe i zemřelého pokřižovat. Zvali se také žebráci, kteří se v domě modlili, žebračky zesnulého oplakávaly, a proto se jim říkávalo plačky. V některých oblastech mohlo modlení trvat celou noc až do následujícího rána, hosté s rodinou zpívaly pohřební písně. Příchozím se podávaly alkoholické nápoje, čaj, káva ale i něco menšího k zakousnutí, výslužka se pak nosila i domů.
Vynášení zemřelého z domu smutku
Rakev se zatloukala až před odchodem na hřbitov, aby se se zemřelým mohli všichni do posledního momentu loučit. A právě zavírání rakve bylo doprovázeno hlasitým pláčem a nářkem. Rakev se následně vynášela nohama napřed, aby se zesnulý nevracel zpátky domů. To je ostatně zvyk, který je dodržován dodnes. Práh byl považován za hranici domu a vždy se k němu pojily různé rituály. Při vynášení rakve se s ní buď nad prahem třikrát zhouplo, nebo se o práh třikrát kleplo, později se nad prahem naznačoval symbol kříže. Když zemřela žena v šestinedělí, nesly rakev ženy. Ženaté nosili ženatí a svobodné svobodní.
Rakev až na výjimky nesou muži, nejčastěji ženatí. Kdysi se rakev nosila na márách, dnes je častější ji nést za madla.
Průvod ke kostelu
Z domu smutku se rakev nesla do kostela nebo na hřbitov na marách, mohla být také převezena na voze taženém koňmi. V takovém případě se nejdříve vozem třikrát couvlo. Celou cestu v průvodu se lidé modlili a někde modlitby předříkával zpěvák. Na konci vesnice, často u božích muk se naposledy prosilo za odpuštění všechny sousedy:
„Sousedé a sousedky, jestli vám nebožtík (nebožka) za živa v čem ublížil/a, prosím vás pro Boha a pro všechny svaté ponejprv, podruhé, potřetí, odpusťte mu (jí) to!‘ Přítomní sborem odpoví: ‚Odpusť mu (jí) Pán Bůh.“
– Žipek, 1895: 534. In Nešporová, 2013: 188.
Pokud byl kostel a hřbitov daleko, děti a staří lidé doprovázeli průvod jen na konec vsi.
Rakev v průvodu nesli muži, případně se naložila do kočáru. Dnes jezdí rakev často v pohřebním autě.
Rozloučení na hřbitově
K hrobu se většinou přistupovalo společně po církevním obřadu v kostele. Nejprve kněz promlouval nad hrobem, vysvětil jej a pak do něj nosiči rakev spustili. To doprovázel pláč a nářek přítomných. Do hrobu se dodnes hází třikrát hlína, to aby si všichni uvědomili, že i je čeká jednoho dne totéž. Ve středních Čechách se v den pohřbu po nebožtíkovi stlala postel a zkoumalo se, zda následujícího rána zůstala nedotčená a duše zemřelého se do ní nevrátila.
Do hrobu se nebožtík ukládal co nejrychleji: často ještě téhož dne, co umřel. Stávalo se ale, že tak člověk mohl být pohřben i zaživa: zda je opravdu mrtvý totiž často zjišťovala sama rodina různými způsoby (například kapáním vosku na hruď, nebo přikládáním peříčka před ústa). Proto se v roce 1771 stanovilo, že při každém kostele musí být zřízena umrlčí komora, kde tělo musí strávit 48 hodin. Reálně se to ale dodržovalo až mnohem později.
Pohřební hostina
Na hřbitově zvala rodina příbuzné a známé, ale často také kněze, plačky, hrobníka a nosiče na pohřební hostinu. Podávala se většinou kaše, mléko a chléb. Nechyběl ani alkohol.
Posmrtná svatba
Pohřeb pro svobodné prostupovaly i svatební rituály, aby tak byl pozemský život úplný. Zemřelý hoch nebo dívka byli do rakve oblékáni do svatebního. A vrstevník nebo vrstevnice vystrojení jako ženich nebo nevěsta kráčeli za rakví. V některých regionech byla v průvodu bílá nevěsta a nevěsta černá, která nesla zlomenou svíci jako symbol zmařeného života. Od domu smutku vyprovázely rakev také družičky. Hostina po takovém pohřbu se konala do pozdních hodin a říkávalo se jí věneček, nebo rovnou veselka a svatba. Na ní se mohli hosté veselit, hodně se tancovalo a podával se hlavně chléb.
Tradice bílé a černé nevěsty se v mnohých oblastech Česka i Slovenska dodržuje dodnes.
Období truchlení
Po pohřbu nosily zejména ženy smuteční oděv nebo pásku na rukávě, aby bylo pro okolí zjevné, že procházejí obdobím truchlení. V následujícím roce po úmrtí se v rodině nesměla konat svatba a nejbližší příbuzní se neúčastnili žádných zábav a tancovaček. Nebylo ale dobré truchlit přespříliš, protože pak se věřilo, že se tak ruší zesnulý. Smutnilo se hlavně na den výročí narození a smrti zemřelého, na Dušičky i o vánočních svátcích.
Návštěva hřbitova je dodnes významným rituálem, hlavně v období Dušiček. Kdysi se peklo i speciální pečivo z bílé mouky. Podle kraje se nazývalo dušičky, boží kosti, kosti svatých či caletky. Dávalo se žebrákům a dětem, protože tyto osoby prý slouží jako spojky mezi nebem a naším světem.
Péče o hroby
O hroby se v minulosti nepečovalo tolik jako dnes. Zarůstaly trávou a jejich úpravu někdy káral i sám hrobník. Ten si na nich totiž mohl vysévat zeleninu, kosit trávu pro dobytek, nebo třeba pást kozy. Výstavnější hroby se objevují až od konce 19. století hlavně ve městech, později se trend úpravy hrobů šířil i na venkov. Nápisů bývalo málo, bohatší rodiny zdobily hroby dřevěným nebo kovovým křížem. Ve středních Čechách se dával na hrob svobodných červený kříž a pro ženaté nebo vdané kříž černý. Na konci 19. století se už na hroby dávaly o výročích nebo Dušičkách věnce a zapalovaly se svíčky.
O pohřbech snad ještě více než o jiných rituálech platí rčení „jiný kraj, jiný mrav“. Pokud obřad a jeho příprava třeba ve vašem regionu probíhaly úplně jinak, dodržuje se nějaký zvyk dodnes nebo máte s pohřebními tradicemi spojenou nějakou osobní vzpomínku, budeme rádi, když nám o tom napíšete na info@pohrebnipruvodci.cz.
Autorka je etnoložka a pohřební průvodkyně Adriana Kábová.
Zdroje:
KAŠOVÁ, Lucie. Rituály, zvyky a tradice při pohřbívání ve 21. století v Jílovém u Prahy. Diplomová práce, vedoucí Hošek, Pavel. Univerzita Karlova, Evangelická teologická fakulta, Katedra religionistiky, 2011.
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha, Vyšehrad, 2004.
NEŠPOROVÁ, Olga. Století proměn v pohřbívání: Od církevního uložení do země ke zpopelnění bez obřadu. Český lid, 100, 2, 2013.
ŠROM, Boh. O selském životě v okrese jílovském, rukopis, 1895.
ŽIPEK, Josef. Pověry, obyčeje o nemoci, smrti a pohřbu na Strakonicku. Český lid, 4: 533–535, 1895.
Digitální fotoarchiv Šechtl a Voseček
