Článek
Pohřby na indonéském ostrově Sumba se výrazně liší od těch českých. Prvotně mě vlastně moc nezajímaly, věděla jsem, že se na nich obětují buvoli a nijak zvlášť mě taková podívaná nepřitahovala. Takto jsem uvažovala na začátku antropologického výzkumu na západní Sumbě, kam jsem před více než deseti lety přijela zkoumat úplně něco jiného.
Zatímco v České republice se leckdo pozastavuje nad tím, co takový antropolog dělá, na Sumbě měli jasno. S antropology se za posledních několik desítek let totiž setkávali docela často. Jenomže do jejich představ nezapadalo soudobé pojetí antropologie, a tak mně i přes mnohé protesty připisovali roli výzkumnice, která se musí zajímat o místní zvyky, ceremonie a co nejtradičnější způsob života. Neustále jsem dostávala pozvání na svatby a pohřby, což bylo na jednu stranu milé, ale na druhou stranu mě frustrovalo, že mě takové akce zdržují od práce. Až po čase jsem si uvědomila, jaká výhra to vlastně je. Na sumbských pohřbech se schází velké množství lidí, kteří někdy i několik dní společně jedí, pijí a klábosí. Ideální prostředí pro získání kontaktů a rozhovory o všem, co potřebujete zjistit! Přestože jsem do té doby byla v Čechách celkem asi na pěti pohřbech, na Sumbě jsem jich později absolvovala desítky.
Nebudu zapírat. O sumbských pohřbech jsem ještě před příjezdem na ostrov dost četla, ale ten první, na který jsem byla pozvaná, mě zaskočil.
Můj plán usadit se někde v koutku a tiše pozorovat, co se kolem děje, přišel vniveč, když jsem byla jako čestný bílý evropský host usazena na plastovou židli v první řadě bahnitého prostranství mezi bambusovými domy s vysokými střechami. Doslova na dosah ruky jsem tak měla buvoly, kteří byli jeden po druhém podřezáváni mačetou.
Jeden z těch ceněných a velice drahých buvolů. Za chvíli bude obětován.
Bylo jich devět a po nich přišel na řadu kůň. Sumbané věří, že právě kůň doprovází zemřelého do říše mrtvých. Buvoli se na místě porcují a maso je rozdělováno všem příchozím podle jejich statusu, přinesených darů a vztahu k rodině pozůstalých.
Porážka zvířat je zde naprosto běžná záležitost - i pro děti.
Jak moc nepřipravená jsem, jsem si uvědomila, když ke mě přiskočil jeden z mužů s mačetou a velkým kusem masa, z kterého kapala krev. Věděla jsem, že jsem poctěna, protože jsem byla obdarována jako jedna z prvních a ještě fakt velkou porcí. Všichni na mě civí. Sakra, ale co mám teď jako dělat?! Naštěstí byla sumbská kamarádka, která mě doprovázela, pohotovější než já. Vytáhla z kapsy igelitový pytel a podala mi ho. Uf, tak to bychom měli. A asi taky správně tušila, že jí maso věnuji a celá její rodina si na něm večer pochutná. A já od té doby nosila pytlíky v kapse pro jistotu snad všude, kam jsem šla.
Sumbské pohřby jsou pro svou unikátnost vyhledávány také zahraničními turisty. Ti se ale patrně i kvůli jazykové bariéře s místními málokdy dávají do řeči. Hlavně fotí a natáčejí. To je však oboustranný proces a i místní velmi bedlivě pozorují a zkoumají turisty. Jejich pozornosti neuniká, jak jsou turisté zabíjením a porcováním zvířat šokováni a často znechuceni. Mnozí po samotném obětování zvířat s neskrývaným opovržením prchají. A když se tedy rozneslo, že se jakožto bule (bílý cizinec) dorozumím indonésky, udělali ze mě Sumbané zástupce všech cizinců a obraceli se na mě s žádostmi o vysvětlení všeho, co je na chování bule zaráželo.
„A proč se bule diví, když se zabíjí zvíře? Viděla jsem dokonce jednu paní plakat!
„Maso se u nás taky jí, ale dost často se zvířata zabíjí tak, že to moc lidí nevidí.“ Zaznamenávám tázavé pohledy všech, kdo mě zaslechli. Hned mi vyskočila na mysl slova francouzské antropoložky Noëlie Vialles, která o porážce zvířat v Evropě psala: „Musí se to dít tak, jako by se to nedělo.“ Ale rozhodla jsem se do toho více nezabředávat.
„Počkat, a vy na pohřbech tedy nejíte maso?“
„No, jíme. Po pohřbu většinou taky společně jíme.“
„No vidíš! A co jíte?“
„Jíme i maso, ale nepřipravujeme ho sami.“
„A kdo ho připravuje?“
„Objednáváme to předem v restauraci a po pohřbu tam společně všichni jdeme a jíme.“
„Takže vy pozvete lidi a sami je nepohostíte?“ Paní se na mě začíná dívat taky se znechucením a opovržením, a tak si dávám záležet, co odpovím. „No, vlastně pohostíme, protože rodina pozůstalých to pak všechno platí.“
„Takže u vás vám buvoly zabíjí někdo, koho ani neznáte? I to jídlo pro hosty vaří někdo, koho neznáte?“
„Jo, to máte pravdu.“ Nezabralo to, paní mé vysvětlování už stačilo. Kroutí hlavou a běží tyhle novinky hned převyprávět svým kamarádkám.
Právě jsme přijely s kamarádkou Mama Melan oplakávat zesnulého, který zemřel v tomto domě předešlý večer.
Pohřeb je na Sumbě vždy dlouho připravovaná a pečlivě plánovaná akce. Zemřelý bývá doma nejčastěji několik dní, někdy ale klidně i několik týdnů nebo let do doby, než se na obřad vše nachystá a seženou se peníze. „A nikdo z rodiny nemá problém s tím spát celý rok v domě s mrtvým dědečkem?“ „Proč by jim to mělo vadit? Vždyť vedle něj žili, když byl živý. A je to furt dědeček, jen je mrtvý.“
Samotná ceremonie může rodiny ekonomicky úplně zruinovat nebo i zadlužit další generace. Na obřad se sjíždějí hosté z celého ostrova, příbuzní a známí pozůstalé rodiny, všechny je potřeba hostit a poskytnout jim přístřeší. Někteří s sebou za typického zvuku gongů přivádějí neuvěřitelně drahé buvoly, přinášejí prasata, kuřata, látky ikat, nebo alespoň pytel cukru.
Rituální zabíjení zvířat na indonézském pohřbu
Cena buvolů se odvíjí hlavně od délky rohů a také zbarvení zvířete, běžně dosahuje desítek tisíc korun. Hodnota těch výjimečných se přibližuje výši tříletého průměrného platu Sumbana. Kuřata a prasata se zpracovávají pro pohoštění příchozích, buvoli a kůň jsou rituálně zabíjeni.
Rituální porcování zvířat na indonézském pohřbu.
Tělo zesnulého se upravuje podle toho, zda šlo spíše o přívržence víry marapu nebo křesťana. V každém případě tělo rodina omyje a obleče do nejlepších šatů. V dnešní době se tělo balzamuje pomocí formalínu a dalších chemických látek. Zemřelí následovníci víry marapu jsou usazeni do pozice dítěte v děloze, zabaleni do mnoha látek ikat a na hlavu se jim dávají tradiční ozdoby. Křesťané se pokládají do pozice ležícího.
Smutečné hosté předávají na pohřbu pozůstalé rodině tradiční látky ikat.
Na dům, ve kterém je zemřelý přechováván, se až do pohřbu vztahují mnohá tabu, například se v něm nesmí vařit nebo tkát. K tělu se každý den pokládá jídlo, voda, betelové ořechy a tabák, někdy je tělo také dočasně pohřbeno.
Tady bude tělo zemřelého pochováno. Hrob se nachází hned vedle domu a je dostatečně velký i pro další členy rodiny.
Na hrobech se může klidně sedět nebo třeba sušit prádlo.
Hrobům je věnována někdy větší péče než domům. Však je pro Sumbany také posmrtný život mnohem důležitější než ten současný.
Tělo zemřelého rodina po obřadu umísťuje do hrobu, který se nachází v bezprostřední blízkosti domu. Sumba je proslavená archaickými monolitickými hrobkami, které můžete najít v každé vesnici, dnes se ale častěji než kamenné hrobky budují hroby z cementu, v případě křesťanů se na ně kladou dlaždice s výjevy z bible.
Autor článku i fotografií: Adriana Kábová, antropolog a pohřební průvodce
