Článek
Smrt blízkého nás zasáhne jako máloco. Chybí nám jejich přítomnost, chceme si s nimi ještě promluvit, doříct, co se nestihlo, alespoň naposledy je vidět.
Představme si, že by bylo možné si tohle všechno splnit – protože dnes už to skutečně jde.
Desítky firem nám slibují, že vytvoří naši milovanou maminku, dceru, bratra či tatínka. Budeme si psát, mluvit spolu, uvidíme se na videu, a dokonce se můžeme i potkat ve virtuální realitě. Stačí jen vyplnit osobní údaje, nahrát fotky, videa či záznam hlasu, zodpovědět pár dotazů, nasdílet profily ze sociálních sítí a zaplatit pár dolarů.
A voilà: máme digitálního avatara, AI kopii. My tomu přezdíváme „digitální duch“.
Nenechme se ale zmást. Nadělá to víc škody než užitku. Vidíme to z naší praxe Pohřebních průvodců.
Digitální duch nám nedovolí se rozloučit.
Podstatou truchlení je uvědomit si, že zesnulý tady už není, vypustit jej na onen svět a naučit se žít bez něj. Jenže digitální duch je nám kdykoliv po ruce. Je to trochu podobné, jako když si necháme urnu s popelem doma na polici… akorát mnohonásobně horší.
Digitální duch je dobrý sluha, ale špatný pán.
Představme si, že nás zesnulý partner bude prosit, abychom odešli do lepšího, krásnějšího světa za ním. I ze sebelepší umělé inteligence občas padají humorné nesmysly, ne-li přímo nebezpečné rady. Přitom mají zabudovány tisíce pojistek a zabezpečení – velké firmy na to mají lidi i peníze. Jenomže projekty digitálních duchů často připravují startupy s hrstkou zaměstnanců, kteří zkrátka nemají šanci vše uhlídat.
Digitální duch může znásobit úzkosti.
Při diskusi s umělou inteligencí se stává, že se dostaneme do slepé uličky nebo bludného kruhu. Systém si neví rady, případně se „prokecne“ a ukáže se, že je to pořád jenom stroj. Známe to dobře z dystopických filmů. Co když to bude případ naší maminky? Budeme už napořád žít ve strachu, kdy se to stane zase? Kdy se ukáže, že maminka je vlastně robot?
Budeme na digitálním duchovi závislí.
Z naší praxe Pohřebních průvodců víme, že klienti, kteří si podobnou službu zaplatili, ji zatím nedokázali ukončit. Naopak se ukazuje, že ji využívají čím dál tím více.
Digitální duchové budou do budoucna pouze zdražovat.
Ano, dnes je to téměř za hubičku. Ale to kdysi byly i Google fotky, v neomezeném množství. Trvalo to pět let – a pak je Google zpoplatnil. Až podraží i tato služba, chceme se skutečně rozhodovat, zda bratra vypnout?
Jedná se o nekalou obchodní praktiku.
Jsme matka. Zemřel nám syn. Někdo přijde a slíbí nám, že ho znovu uvidíme. Odmítneme?
Česká televize se v dokumentu Obchod s duší věnuje obchodníkům, kteří nabízí rodičům zemřelého dítěte, že za nemalý peníz si s ním budou moci znovu promluvit. V čem se to vůbec liší?
Digitálního ducha lze zneužít.
Jak přesně? Ne, nebude odemykat telefon nebo posílat peníze. Ale třeba stačí, že někomu nahraje lživý vzkaz, jako kdyby to zesnulý nahrál ještě za života.
Zatím si všechny možné způsoby zneužití nedokážeme ani představit. Před pár lety jsme si ale nedokázali představit ani toho digitálního ducha. A to je na tom to nejhorší.
Digitální duch se zatím nedá ohlídat.
Na vytvoření avatara je potřeba mnoho osobních údajů – mnohem více, než jaké zná Google nebo Facebook. Tyto firmy jsou přitom docela regulované (a když na ně nedohlédne stát, dohlédne alespoň veřejnost) a nedovolí si naše data ohrozit. Co ale takový malý startup někde v Číně? Opravdu naše údaje ochrání? A opravdu bude dělat vše jen pro naše dobro?
Půjčili bychom digitálního ducha někomu jinému?
A víme, co s ním bude dělat? Co když je digitálním duchem vaše dcera, která zemřela při autonehodě – půjčili bychom ji jejímu spolužákovi či nápadníkovi? Když říká, že mu to pomůže?
Jak zapadá digitální duch do našeho vyznání?
Opravdu je v souladu s učením? Co když bude digitální duch bránit duši, aby spočinula tam, kde spočinout má?
Souhlasil by s tím vlastně zesnulý?
Zákony zatím digitální duchy neřeší. Ale co naše svědomí, když nám zesnulý nedal souhlas? Hollywoodské hvězdy už situaci pochopily správně a své AI kopie bez výslovného souhlasu zakázaly.
A nakonec: vůbec to není taková inovace.
Téma lidské nesmrtelnosti tu vždy bylo a bude. Přistupujeme k ní různě – podle aktuálních možností a světonázoru. V dnešní době zkrátka „frčí“ umělá inteligence.
Skutečnou inovací by bylo, kdybychom se přestali tolik bát smrti a dokázali se se svými milovanými rozloučit v poklidu a porozumění.
Co doporučujeme?
Zakažme to v závěti.
Nejjednodušší je zakázat jakékoliv posmrtné kopie, avatary, AI asistenty a chatboty, kteří by používaly naše data, nebo nás napodobovaly. Po smrti to sice už neohlídáme, ale alespoň se vyjádříme jasně.
Vytvořme si svého ducha sami.
Můžeme předehnat naše okolí a vytvořit se sami. Plyne z toho pár výhod: například se můžeme přikrášlit. Trochu si přidat na kráse, upravit hlas, vyzdvihnout naše kvality. Nejeden autor vlastní biografie se tím provinil a popravdě – proč ne?
Mluvme s blízkými už za života.
Vyřešme křivdy a výčitky, hledejme smíření. Díky dnešnímu zdravotnictví máme více času se rozloučit než kdykoli jindy v historii. Neberme to jako jistotu, je to dar.
Autor článku Oleg Vojtíšek je zakladatelem Pohřebních průvodců, ale ze svých občanských zaměstnání má dlouhou praxi v tvorbě modelů umělé inteligence.
