Článek
Řeč je tedy kombinací dvou protikladů: má být formální, ale přitom velmi osobní. Příprava řeči může pozůstalé rodině i přátelům pomoci začít truchlit. Proč ji teda osekáváme na několik řádek, které se stále opakují?
Stav, kdy řečník na pohřbu ve smuteční síni u zesnulého pouze vymění iniciály a datum narození, bohužel nebývá ojedinělý. Nelze z toho ale vinit jen řečníky, problém spočívá v nastavení systému v pohřebních službách a také v komunikaci pozůstalý-pohřební ústav-řečník.
Má zkušenost se týká pouze Prahy. Nevím proto, zda v menších městech, kde funguje jen jedna pohřební služba a jedna obřadní síň, k podobnému problému dochází také, ale mohu popsat situaci pražskou.
Před vstupem do Pohřebních průvodců jsem příležitostně řečnila pro jednu pražskou smuteční síň. Během toho se ke mně často dostalo pouze zadání: „Rodina to nechce dlouhé, hlavně, ať něco řeknete,“ a na mail jsem obdržela parte. V takovém případě opravdu nelze vymyslet nic jiného než použít ozkoušený, sobě přizpůsobený mustr a vystupovat před lidmi pokud možno mile.
Jako hlavní důvod přitom vidím fakt, že v Praze řečník spadá pod konkrétní smuteční síň, ne pod konkrétní pohřební ústav, v kterém si rodina sjednává obřad. A tak sjednavatel pohřebního ústavu volá správcům pohřební síně a objednává pro rodinu termín i s řečníkem, aniž by nutně věděl, kdo jím bude. Pak je jen na sjednavateli, jestli on sám rodinu ohledně života zesnulého aktivně vyzpovídá a materiál pošle správci síně, nebo jestli se po kontaktu na řečníka bude sám ptát a s rodinou ho propojí. Občas se po kontaktu na řečníka ptá sama rodina, ale někdy je ani nenapadne, že pokud se o to sami nebudou zajímat, k propojení nedojde dřív než na místě půl hodiny před obřadem.
I já jsem tak většinu rodin poprvé viděla až půl hodiny předem. Někdy mi přinesli svoji vlastní řeč, kterou jsem si musela stihnout přečíst a za půl hodiny pokud možno natrénovat (někdy dokonce psanou v ruce a tužkou, jindy malým fontem). Jindy se mnou na můj text teprve před síní rodina koukala a prosila něco připsat, „hlavně zmínit tohle“, nebo naopak něco škrtnout.
Aby to neznělo tak špatně, některé rodiny se předem ozvaly, zaslaly písemně fakta o dotyčném, návrh vlastní řeči, ať ji poupravím a podobně. Ale někdy mi také někdo náhodně volal do mé běžné práce a hodinu mi v pláči povídal, jaký jeho blízký byl. Těžko se mi hledal prostor, jak ho vyslechnout, utěšit a k tomu si stihnout zapsat vše, co mi říkají, když jsem seděla v kanceláři plné lidí a s hovorem nepočítala.
Zároveň se na delší řeči ve smuteční síni bohužel ani nedostával čas. Pronájem trval 20, ojediněle 30 minut a stihnout se musí i písně k poslechu, poděkování a případně kondolence. Za zbývajících 5-10 minut lze jen stěží vylíčit něčí život a vypíchnout jeho největší podstatu.
Nešťastné mi přišlo také finanční ohodnocení řečníků. Nevím, jakou odměnu dostávají řečníci jinde, ale má zkušenost je ta, že se jedná o několik málo set korun za obřad. Za to, že řečník přijde nejpozději půl hodiny před obřadem, ve slušném oblečení a nachystaný. Půl hodiny čeká do obřadu a v ideálním případě neodchází dříve než rodina. Odměna přitom zůstávala stejná ve chvíli, kdy šlo jen o „přepsaný mustr“, stejně jako když jsem dvě hodiny zpracovávala něčí zadání, a ještě si ho párkrát vyměnila mailem.
Pohřební průvodci: Smuteční řeč v Lese vzpomínek
Přijde mi proto, že současný stav lze změnit jen souběhem akcí z více stran:
- pohřební ústav by měl mít kontakt na řečníka a vždy jej navzájem propojit s rodinou, aby se na znění řeči mohly obě strany společně domluvit
- rodiny by měly být vyzvány k tomu, aby se nebály podklady pro řeč dodat nebo se jinak s řečníkem propojit
- řečníci by měli být motivovaní a dělat svoji práci srdcem, s touhou pomoci truchlícím; ne z povinnosti
- řečníci by měli být lépe ohodnoceni - řeč považuji za středobod obřadu a je smutné, když se jí při přípravách dává menší prostor než barvě stuh a počtu věnců (adekvátně odměněný řečník nebude řešit, že místo použití mustru stráví řečí několik hodin - bude naopak rád, že mustr může vypustit)
- objednavatelé pohřbu by měli vědět, proč a za co při objednání řečníka platí
- pohřební ústav by měl chápat význam a ústřední roli řečníka pro zdar celého obřadu
V Pohřebních průvodcích věnujeme řeči velké úsilí a dlouhý čas. Rodině velmi pomáhá už samotná příprava řeči: V předem domluvený čas nám minimálně hodinu nebo více o zesnulém vypráví osobně, na online hovoru, nebo alespoň po telefonu. A potom ještě doplňují historky či vzpomínky dalších členů rodiny nabo kamarádů, kteří se přípravy nemohli zúčastnit. Už to je velmi léčivé: pomáhá to začít truchlit, rodiny nám často říkají, jak se jim poprvé od smrti ulevilo. A my tím s rodinou navazujeme již před obřadem bližší vztah a víc pochopíme, co přesně pro pozůstalé zesnulý znamenal. Víme, při čem se během řeči usmát s nimi, nebo co je ironie hodná vypíchnutí. Celý obřad tak vlastně prožíváme s nimi, spíše než pořádáme pro ně.
Smuteční řeč pohřebních průvodců v zahradě u altánu
Když řeč napíšeme, tak ji rodině nasdílíme: Finální podobu nám vždy schválí rodina. Necháváme si také dost času na to seznámit se s řečí předem a naučit se ji přednášet. U řeči se také nelimitujeme a píšeme vše, co chceme, i kdyby se text měl poslouchat 20 minut - máme štěstí, že při našich obřadech nemusíme spěchat.
Smuteční řeč je důstojnou a důležitou tečkou za životem zesnulého. Může být hravá, smutná, něžná i osobitá. Lidé si ji budou pamatovat a možná i po obřadu poprosí o její písemné znění. Pojďme proto ty tečky všichni společně psát lepší!
Autorem článku je Zuzana Hrnčířová, zakládající člen Pohřebních průvodců
