Článek
Ředitelka spolku Dlouhá cesta Zdenka Volavá pomáhá lidem ve stádiu odcizení zase najít cestu k sobě a projít procesem truchlení. Zdenka si přitom sama prožila smrt 21letého syna, který zemřel po autonehodě. Jak to podle ní vnímají muži a jak ženy? Článek vznikl z podcastu Pohřebních průvodců.
„Nejprve může dojít k nějakému prvotnímu semknutí, kdy si ti lidi připadají, že jsou absolutně na vlně a že je to šílená zkouška, která je potkala, ale že poté je už nikdy nic nerozdělí, že už budou navždy spolu v těsném spojení. Ale po určité době, týden, měsíc, půl roku po pohřbu může dojít k prudkému obratu: muž už se rozloučil a tím došel jakéhosi uzavření, naopak u ženy truchlení teprve začíná. Najednou se míjí v prožívání, v potřebě mluvit o dítěti, o té ztrátě a svých pocitech, v tom, jak projevují emoce.“
Kromě toho se také mnozí po úmrtí potomka začnou měnit – skládat rozbité kousky minulého života zpět, přičemž finální mozaika nebývá vždy stejná jako ta před tragickou událostí. Vztah prakticky dvou nových osobností tak prožívá kromě obřího traumatu také turbulentní změny. Dle Zdenky Volavé jsou tyto změny očividné hlavně u žen, které se mnohdy cítí na hranici šílenství a rozvod popisují jako „nutnou změnu“. Ženy si emoce často potřebují „odžít“ a mužův „neviditelný“ zármutek si vykládají jako snahu zapomenout. Muži oproti tomu bývají na ženu naštvaní, když se ve smutku příliš utápí.
Kudy z toho ven? Nic nezmění skutečnost, která se stala, a neexistuje žádný magický lék, který by celou situaci spravil. Důležité je si uvědomit, že každý prožívá smutek jinak. Zatímco muž může preferovat práci v garáži, žena může radši plakat v obýváku. Neznamená to ale, že by jeden truchlil „lépe“ či „více“.
Truchlení a znovuobjevování partnera je přitom nezbytnou součástí celého procesu. Neshody v tom, jak projevovat smutek a jak truchlit, nejsou samy o sobě známkou špatného vztahu. Pokud je vztah jinak funkční a milující, Zdenka radí si připomenout, v čem je vztah hezký, v čem nám stále dělá radost – a soustředit se na to. Spolu s manželem to po úmrtí syna dokázali.
Obzvláště v prvním roce po ztrátě by se neměla dělat žádná další velká životní rozhodnutí, jakým je třeba rozvod. Už tak v prvním roce totiž rodiče čeká mnoho těžkých událostí: první narozeniny a Vánoce bez potomka či výročí smrti. Právě v těchto chvílích je důležité, aby rodiče měli čas a prostor truchlit, ne řešit prodej domu či rozvodové papíry.
Co patří mezi věci, které rodiče po smrti potomka trýzní?
„Všechno byla moje vina…“
Mnozí rodiče se domnívají, že měli domnělý či nepřímý vliv na úmrtí potomka, a to zvláště u stále rostoucích případů sebevražd. Druhou nejčastější příčinou bývají náhlé, tragické smrti. Často slýcháme „kdybych udělal/a toto, nemuselo se to stát.“ Přitom mnohé výčitky nám pouze podsouvá naše mysl a z objektivního či zpětného hlediska se zdají být irelevantní. Zdenka tuto formulku otáčí: „i kdybych to udělal/a, došlo by k tomu.“ Na světě jsou věci, kterým nezabrání nikdo, a v momentě, kdy si to uvědomíte, mysli se odlehčí.
„Já měla vnuka mnohem radši než ty!“
Smrt dítěte samozřejmě zasáhne nejenom rodiče, ale i rodinu a okolí. Zdenka se setkává i s případy, kdy si prarodiče uzurpují „právo“ truchlit více, protože vnuka či vnučku „měli radši“. V zoufalství to zlomeným rodičům necitlivě sdělují. K tomu se přidává i nepochopení přátel, kteří často nevědí, jak se se k truchlícím chovat a nejsou schopni je podpořit tak, jak by to potřebovali. Proto jsou třeba důležitá podpůrná setkání, které Dlouhá cesta organizuje, kde rodiče najdou lidi, kteří se potýkají s podobnou zkušeností. Jak se říká: sdílené štěstí je dvojnásobné, sdílené neštěstí je poloviční.
„Tak si dej tady pilulku a uklidni se…“
Zdenka Volavá vzpomíná, že v nemocnici jí nabízeli prášek hned potom, co jí zprávu o úmrtí syna oznámili:
„Lidé jsou někdy překvapení, když jim řeknu, že jsem si nikdy žádný prášek nevzala. Vlastně první půlrok si moc nepamatuju. Ale, když to hodnotím zpětně, tak bych to tak udělala znova. A to mně nabízeli první prášek už v té nemocnici, kde nám sdělili, že syn zemřel. Hned první sestra, co tam byla, se mě zeptala, jestli nechci nějaký prášek, a mě napadlo, jestli na praní, protože mi zároveň předali synovy špinavé boty. A já jsem jenom zakroutila hlavu, že žádný prášek nechci.“
Někdy ale lidé vidí cestu ven právě v návykových látkách. Často se hlavně muži uchylují k alkoholu, ženy spíše sahají po antidepresivech. V každém z případů je ale důležitá míra a v případě předepsaných léků také dávkování. Alternativní způsoby se sice objevují, ale zatím nejsou natolik osvědčené, aby si je kdokoli dovolil doporučovat. Nicméně, podle Zdenky je důležité si smutkem projít a procítit ho. Nemusíme za každou cenu přece fungovat na 100 %, to od nás nikdo ani neočekává. Máme právo si odpočinout, trochu se zhroutit – náš život se právě otočil vzhůru nohama.
Jak se tedy chovat, aby vztah netrpěl?
Zpočátku každý jedná podle pudu sebezáchovy – jde o situaci, na kterou se nelze připravit, je to ta nejděsivější noční můra, která se stala realitou. Prvotním instinktem bývá touha jít za dítětem, na onen svět. To mu ale bohužel život nevrátí.
Nebojme se proto vyhledat odbornou pomoc co nejrychleji – empatická krizová intervence může být první oporou po prožitém šoku. Oslovme Dlouhou cestu a podobné spolky, které se naší situací zabývají. Najděme si psychologa či psychoterapeuta. A hlavně: sdílejme svou bolest, s partnerem, s rodinou. Jistě zjistíte, že to mnozí prožívají podobně.
Odkázat se můžete také na online brožurku Dlouhé cesty: https://www.dlouhacesta.cz/shared/clanky/641/brozura-nejste-sami.pdf
Celý rozhovor Adriany Kábové a Olega Vojtíška z Pohřebních průvodců se Zdenkou Volavou si můžete poslechnout na Spotify, nebo najít na webu Pohřebních průvodců.
Za Pohřební průvodce napsala Veronika Žáčiková.
