Článek
Berenika Kohoutová má dceru, která chodí do běžné státní mateřské školy a je tam moc spokojená. Herečka ale trochu lituje, že ji nedala do školky lesní. Koncept, kdy jsou děti pořád venku a učí se přirozeně, se jí velmi líbí. Nerozhodla se pro něj z toho důvodu, že by tento způsob dceřina vzdělávání jen obtížně skloubila se svou prací. „Byla bych hrozně ráda, kdyby Lola chodila do lesní školky. Nicméně je to pro rodiče hrozná práce. Lesní školky bývají někde dál, takže to trvá docela dlouho, než se tam ráno člověk dopraví. Pak se musí nakupovat speciální vybavení. Obdivuji rodiče, kteří děti dají do lesní školky, protože to je opravdu práce, “ vysvětlila d Kohoutová.
Sama mám dceru momentálně v lesní školce, a to prvotně nikoliv z nadšení pro tento styl pedagogiky, ale spíše z praktických důvodů. Na přední příčce je fakt, že pro dceru nezbylo místo ve školce státní, a umístit do školky jsme ji už potřebovali. Do zaměstnání jsem se musela vrátit po třech a půl letech, a tak bylo třeba hledat alternativy. Dalším důvodem je fakt, že s manželem pracujeme ve větším městě, a to na periferii, kde se právě ona školka, respektive lesní klub, nachází. Ráno ji tam sice manžel veze třičtvrtěhodinu a já ji odpoledne stejně dlouho odvážím domu, ale dost nám to usnadňuje pracovní život. A měli jsme i třetí, praktický důvod. Věděli jsme, že dcera je hypersenzitivní a velký kolektiv ve státní školce by ji dělal opravdu potíže. Volba tedy byla jasná. Během poznávání tohoto pedagogického stylu jsem objevila spoustu nového. Třeba jsem zjistila, že děti téměř nepotřebují pracovní sešity, protože mnohem přirozeně se vše naučí v přírodě. Rozvíjet hrubou motoriku je podstatnější, než rozvoj té jemné, a v lesních školkách to děti dělají každý den. Venku může být vaše dítě opravdu za každého počasí a znamená to, že bude mnohem zdravější a odolnější než děti ve státních školkách. Navíc tu s dětmi jednají respektujícím a nikoliv autoritativním způsobem.
Zkrátka, pozitiv lze nalézt celou řadu. Jenže existují i minusy. Respektive, věci, které vám možná budou vadit, protože také nejste opravdovými nadšenci pro lesní pedagogiku a nechcete pro ni obětovat kus svého komfortu či profesní úspěch. Pokud se tedy rozhodujete, je dobré myslet i na ně. Pokusím se zmínit alespoň ty, které občas „vytáčejí“ mne. Předem upozorním, že v textu sice pro zjednodušení mluvím o „školkách“ ale v mém konkrétním případě jde o „klub“. Rozdíl nemusí být velký, ale existuje.
- Dojíždění do školky. My to sice zvládáme vzhledem k práci, ale mnoho rodičů dojíždí zdaleka. Kromě vzdálenosti a náročnosti mne občas zaráží jedna paradoxní věc. Rodiče většinou dbají na ekologii a děti jsou vzdělávány tak, aby se chovaly šetrně k přírodě, ale autem zpravidla jezdí až přímo do lesa. Bez každodenního dovozu by se totiž neobešly. Jde to dohromady?
- Speciální výbava do lesa. Berenika Kohoutová správně odhadla, že je náročné ji pořizovat. Zvláště, když něco koupíte a průvodce s tím není spokojen a vy jdete nakupovat znovu. V našem případě třeba drahý batůžek a pogumované kalhoty. V prvním případě vadilo, že prý není ergonomický, ve druhém měly problematický střih. Vyšlo nás to na několik tisíc navíc. Určitě lze ale nakupovat i z druhé ruky, což je řádově levnější záležitost.
- Domácí péče. Tohle je věc, která je z mého pohledu skutečně nejnáročnější. Děti zpravidla v lese nemají svačinky, ty každý den připravujete vy a dětem je chystáte do batůžků. Tím to ale nekončí. Dítě se vám téměř každý den bude vracet zašpiněné, zabahněné a vy budete neustále prát a čistit boty. Mně to zabere nejméně hodinu denně, tedy s výjimkou suchých a slunečných dnů.
- Neočkované děti. Mezi přívrženci lesní pedagogiky je relativně velké množství rodičů, kteří své děti nechtějí očkovat. To znamená, že s vaším dítětem do školky chodí i předškoláci, kteří nemají ani základní, tedy povinné očkování. V době, kdy Českem obchází černý kašel a záškrt a na vzestupu jsou i spalničky, to nemusí být příjemné. Zvláště v případě, že doma máte novorozence, který ještě nemůže být očkován. U nás jedni takoví rodiče nyní raději přestali dítě do školky vodit. Upozorním ale, že na rozdíl od lesních klubů v registrovaných lesních školkách děti základně očkované být musejí, jinak by zřizovatel nemohl pobírat dotaci na provoz od ministerstva školství.
- Duškoviny. Ty jsou dalším častým rozměrem lesních školek a klubů. Ano, ženy, které přitahuje lesní pedagogika a ekologie, často tíhnou i k ezoterice. Třeba k té, kterou v Česku reprezentuje herec Jaroslav Dušek, který si myslí, že rakovinu mají jen ti, kdo nenávidí život. Běžně tam uslyšíte, že na některé neduhy pomohou Bachovy kapky, na jiné homeopatika a na třetí třeba speciální masáže. To se stalo i nám. Dcera měla určité zdravotní potíže a procházela si náročnějším obdobím. Naše průvodkyně mi řekla, že je vidět, že nám konvenční medicína vůbec nepomáhá a doporučila nám bylinkářku a psychosomatika Jana Hnízdila. Pěkně jsem poděkovala a služeb zmíněných dvou nikdy nevyužila.
- Vlastní zkušenosti jsou lepší než odbornost. Dalším typickým znakem lesních školek (klubů) je fakt, že tam pracuje minimálně část lidí, kteří nejsou pedagogicky vzděláni. Většinou mají s sebou své děti a jejich výchova je jejich jedinou odborností, kterou zde nabízejí. Velmi často jde o ženy, které praktikují respektující výchovu a skutečně vědí, co to obnáší. Pro děti, které se nijak nevymykají je to skvělé, zvláště když podobný přístup uplatňují jejich rodiče. Problém může nastat ve chvíli, kdy se do kolektivu dětí dostane dítě, které se něčím odlišuje. Jenže takových dětí je opravdu dost a podobně jako my i jejich rodiče hledají alternativní školky, malý kolektiv a pochopení. Průvodkyně - maminky ale mají zkušenost jen se svými dětmi a o některých odlišnostech nikdy neslyšely. Kupříkladu naše dcera nesnese, když na ni někdo sahá nebo vstoupí do její osobní zóny a dokáže ji to poměrně vytočit. Dozvěděli jsme se proto, že to děláme špatně a dceru rozmazlujeme. Rodiče chlapce, který měl Aspergerův syndrom, zase dostávali rady, jak dítěti stanovit správně hranice a nerozmazlovat ho, protože symptomy poruchy zaměňovali právě s rozmazleností. Upozorňuji, že v registrovaných lesních školkách pracují pedagogicky vzdělaní lidé, alespoň většinově a mělo by to vypadat lépe. Nicméně, slyšela jsem nedávno o vyloučení chlapce z takové školky, protože "neposlouchal". Ve skutečnosti šlo ale o mimořádně nadané dítě, které nebylo emočně zralé, což jsou rysy, které se k tomu v dětství váží. Průvodkyně, které tam pracovaly, založily nejprve lesní klub a dvě z nich si následně vzdělání doplnily dálkově. Chyběla jim tedy delší praxe a zkušenost, což zřejmě není až tak neobvyklé.
- Neděláme byznys, proklientský přístup nečekejte. Další věc, která by vás mohla zarazit. Když za školku platíte deset tisíc měsíčně, možná čekáte, že se k vám budou chovat jako klientovi. To v lesních klubech (a možná ani školkách) tak docela neplatí. Na prvním místě je tam blaho dítěte, ne potřeby rodiče. Lidé, kteří tam pracují, mají pocit, že vám nabízejí něco navíc a očekávají určitou vděčnost a přizpůsobení. Rozhodně by svou činnost nikdy nenazvali byznysem. Jak se tento fakt projevuje v praxi? K dětem se skutečně chovají velmi dobře, ale od vás čekají, že se přizpůsobíte. Třeba vám vysvětlí, že pro dítě chodíte "příliš pozdě". U nás mají sice otevřeno do 17 hodin, ale když jsem pro dceru přišla pět minut před půl pátou, byla tam poslední a mně bylo doporučeno, abych to příště udělala jinak. Na námitku, že jsem zaměstnaná jsem uslyšela, že dítě je důležitější než jakákoliv práce a bylo by ideální, kdybych si zkrátila úvazek. Podotýkám, že dcerce delší pobyt ve školce nijak nevadil a učitelkám si nestěžovala.
- Skloubení s prací je problém. Pokud máte náročnou práci nebo práci, které se chcete dost věnovat, raději na lesní školky hned zapomeňte. Upřímně, neznám v naší školce rodiče, kteří by pracovali na plný úvazek tak, jako my s manželem. Většinou jde o matky na mateřské s dalším dítětem, matky v domácnosti, ženy, které mají vlastní malou živnost nebo ty, které pracují na titěrný úvazek. Středobodem jejich dne jsou jejich děti a školka a svůj život tomu přizpůsobily.
Přesto, že jsem vyjmenovala mnoho negativ, vězte, že pozitiv tam najdete také spoustu. Na stinnou stránku věci je ale také třeba myslet. Pokud byste do tohoto systému vstoupili a nic o ní netušili, mohlo by vás to stát zaměstnání nebo psychickou pohodu. Berenika Kohoutová k tomuto tématu přistoupila prozíravě, ale ne každý má takovou schopnost. Přiznám se, že já sama k tomuto konceptu přistupovala s jistou dávkou naivity. Neuvědomovala jsem si, jak podstatné je v tomto případě souznění s tímto konceptem, a to pro vás i pro pedagogy. Chtít, aby vaše dítě bylo co nejvíce venku a chtít pro něj primárně volnou hru zkrátka nestačí. Kdyby mi někdo řekl, co mne v této souvislosti čeká, zřejmě bych nikdy nenašla odvahu do něj vstoupit.
