Článek
Následujícím textem se vůbec nechci trefovat do dětských skupin, které u nás často suplují roli nedostatkových státních mateřských škol. Je dobře, že jsou a umožňují rodičům pracovat a dětem trávit čas v malých kolektivech dětí. Na vlastní kůži jsem ale zjistila, že ne vždy fungují dobře. Někdy zneužívají svého postavení, kdy i ony jsou na trhu „nedostatkovým zbožím.“ To se stalo také v našem případě. Chci na to upozornit především proto, že jde o projekt, na který všichni přispíváme (v mém případě nejen) svými daněmi, proto by nás mělo zajímat, jakou službu za to dostáváme.
Malý kolektiv, vstřícní lidé
Se vstupem mé dcerky do školky jsme plánovali trochu otálet. Chtěli jsme jí dopřát čtyři roky doma, protože se velmi styděla a potřebovala cítit oporu nás, rodičů. Nakonec se nám zdála dostatečně zralá ve třech a půl letech, protože byla poměrně samostatná a toužila po dalších dětech. Věděli jsme ale, že je povahou spíše introvertní a v novém prostředí úzkostná, proto jsme zvolili soukromé zařízení s malým počtem dětí. Když vstoupila do dětské skupiny, kterou jsme pro ni vybrali, těšili jsme se na změnu. Namísto toho jsme ale zažili pořádný šok.
Dcera do dětské skupiny nastoupila až po svých čtvrtých narozeninách. Poslední rok jsem s ní byla stále doma, ale částečně jsem pracovala. Po jejím nástupu jsem plánovala pracovat na poloviční úvazek, proto jsem krátce předtím podepsala pracovní smlouvu. Na nový kolektiv a především práci jsem se moc těšila. Netušila jsem ale, že to bude pro zařízení, na jehož provoz jsme přispívali zhruba 5000 korunami měsíčně, problém.
Adaptace ano, nebo radši ne
V dětské skupině jsme se rozhodli domluvit adaptační týden. Ten spočíval v tom, že rodiče mohou s dítětem zpočátku chodit do třídy a postupně se vzdalovat. U dcery to bylo důležité. Strávila dost času hospitalizacemi v nemocnici, což je důvodem, proč měla podvědomý strach z opuštění. První den se vše zdálo být v pořádku, ale to bylo zřejmě jen proto, že jsme tam společně nepobyly déle něž dvě hodiny. Další den už jsem měla naplánováno pobýt ve skupince celé dopoledne, což se učitelkám nezdálo. Doporučovaly, abych se od dcery už po 30 minutách vzdálila, ale to jsem prozatím odmítla. Daly mi patřičně najevo, že jsem „nespolupracující rodič“. Jiné děti tam rodiče také nemají. Jako by všechny děti byly stejné, měly stejnou minulost a byly pro život vybaveny naprosto stejnými dovednostmi. „Vybrali jsme si s manželem dětskou skupinu právě proto, že jsme předpokládali, že s adaptací budete pracovat trochu jinak než školky státní,“ vysvětlila jsem chůvě, která ale na moje slova nereagovala. Trvala na tom, že dcera bude sedět s ostatními dětmi u stolečku a svačit, aniž bych se k ní směla přiblížit. Svačinky tam mimochodem trvaly 30 až 45 minut a byly vlastně takovým hlavním dopoledním programem. Tedy kromě libovolného tančení dětí podle písniček z Youtube, které chůva pouštěla z telefonu, a volné hry. Během svačinky však děti musely způsobně sedět a čekat, až dojí i ten nejpomalejší nejedlík, což je pro děti v útlém věku leckdy až nadlidský úkol. Vyžádala jsem si, že dceru mezitím vezmu k sobě a budu si s ní hrát, protože tohle hned druhý den prostě nezvládne.
Třetí den byla nejnáročnější. Především proto, že se jedno z malých dětí docházejících do skupinky ztratilo a nikdo si toho nevšiml. Respektive, všimli si toho teprve tehdy, kdy jej zpátky přivedla cizí paní s dotazem, zda nepatří právě sem. Chůvy byly naštvané, protože měly nežádoucího svědka a záhy i viníka celé údajně „bezprecedentní“ události. „Kdybychom tu neměli cizí rodiče, nestalo by se to. Pak je to tu hrozně nepřehledné a dějí se takové věci,“ zakončila jedna z dam, která měla se svou kolegyní v tu chvíli na starosti celých osm dětí. Musím říct, že jsem po této události velmi váhala, zda dceru v této hlídací firmě nechat. Nakonec jsme se s manželem rozhodli, že jim ještě dáme šanci.
Nepracujte. Rada nad zlato
Od třetího dne jsem se zároveň začala ze „školky“ vzdalovat. Nejdříve na několik desítek minut, později i na více. Jaké bylo mé překvapení, když na mne čtvrtý den chůva vyjela, že s dcerou je to těžké, protože nerespektuje jejich pravidla a vzteká se. Jasně, je to pro ni docela nové a musí si zvykat. Ostatně mnoho dětí fází adaptace neprochází lehce, pobyt v kolektivu a s cizími pečujícími lidmi zažívají prvně v životě. „Nechápu, jak je možné, že už nastupujete do práce! Budu vám často volat, abyste si ji vyzvedla!“ šokovala mne pečovatelka. Když jsem se jí zeptala, jak to myslí, odvětila, že jsou na TOLIK dětí jen dvě a nemohou zvládat děti, které se nedokáží přizpůsobit. Naznačila jsem jí, že dětské skupiny jsou státem, konkrétně ministerstvem práce a sociálních věcí, významně dotovány právě proto, aby rodiče mohli pracovat, a to ideálně dříve než ve třech letech dítěte. Ostatně peníze tehdy dostávali z fondu s všeříkajícím názvem Zaměstnanost. Pečovatelka se ale nedala. „Jste jediná, která nastupuje do práce měsíc poté, co k nám dala dítě. Je NORMÁLNÍ, že maminky jsou doma ještě půl roku poté, kdy sem dají dítě,“ zakončila rezolutně náš hovor.
Musím říct, že to bylo psychicky velmi náročné období. Nevěděla jsem, jak to zvládneme a zda budu moct pokračovat v práci, která pro mne byla nová a bylo náročné naučit se docela novým věcem. Najít v rozjetém školním roce alternativu bylo velmi složité a dcera skutečně část roku zůstala doma. Střídali jsme se v péči o ni s manželem, který si musel brát volno nebo pracoval na home office s dcerou, která místo socializace s dětmi trávila dopoledne u televizního Déčka. Nakonec se nám náhradu nalézt povedlo ve vzdálenějším místě a navzdory občasnému pláči na začátku vše proběhlo zcela bez problémů. Dodnes mám ale stažený žaludek, když si vzpomenu na zařízení, které dcera navštěvovala jako první.
