Článek
V sobotu jsme se s dcerou neplánovaně ocitly na chirurgické pohotovosti v jedné velké pražské nemocnici. Překvapivě byla ještě dlouho předtím, než celou zemi pokryla ledovka, čekárna před ambulancí úplně plná. Od první chvíle bylo jasné, že na řadu se dostaneme nejdříve za několik hodin.
Plná čekárna
Složení lidí v čekárně bylo pestré - od dětí až po velmi staré lidi. A další pacienti neustále přibývali. Třeba paní, kterou přivezli z oddělení následné péče, protože v noci spadla z postele a rozbila si hlavu. Nebo pětiletý kluk, který měl nejspíš zlomenou ruku, ale své zranění nesl velmi statečně. Nejspíš proto, že s ním byli oba rodiče, kteří s ním úplně přirozeně mluvili o bolesti i o pocitech, které v té souvislosti zažívá. Také ho ujišťovali, že je v bezpečí a že jsou s ním. Myslím, že nám svým přístupem dali skvělou lekci, jak se v takových situacích zachovat.
Dívka v nesnázích
Mou pozornost upoutala také mladá žena, zřejmě ve věku mezi 25 a 30 lety. Velmi kulhala, ale přesto na pohotovost dorazila bez doprovodu. Trpělivě čekala, až ji zavolají. Po hodině a půl se tak skutečně stalo a následně je sanitář převezl k rentgenu. Nepřekvapivě se ukázalo, že má zlomenou nohu. Následovalo další čekání. Tentokrát na sádru a sestra ji vyzvala, aby si zatím zajistila odvoz, protože jinak se domů nedostane. Žena zvedla telefon a volala svému příteli. Jelikož jsem s dcerou seděla hned vedle ní, slyšela jsem každé slovo, které zaznělo.
„Ne, nemohu tě odvézt domů, jedu na fotbal a nebudu to rušit. Vezmi si sanitku,“ zněla příkrá odpověď z jeho strany.
„A nemohl bys to alespoň zkrátit. Ještě ani nemám sádru, počkám tu na tebe. Nevím, jestli mi dají sanitku,“ přesvědčovala ho žena.
„Musejí ti ji dát. Já nic zkracovat nebudu, jsem už domluvený. Říkal jsem ti, že to nejde a kluci se diví, proč mi kvůli tomu vůbec voláš, když si to můžeš zařídit jinak. Zavoláme si později odpoledne. Zatím čau,“ zaznělo z druhého konce a následovalo hlasité „položení“ telefonu.
Žena byla viditelně bezradná a v rozpacích. Kvůli situaci, ve které si nevěděla rady a také kvůli tomu, že ve ztichlé čekárně tento hovor slyšela nejméně půlka osazenstva. Rozuměla jsem tomu, jak zahanbeně se musela cítit. Za chvilku ji zavolali do „sádrovny“ a následně ji přivezli na vozíčku zpět do čekárny. Tam probíhal rozhovor mezi ní a sestrou. „Tu sanitku vám objednáme, ale počkáte si tři až čtyři hodiny a možná i déle. To opravdu nemáte nikoho, kdo by vás odvezl?“ ptala se sestra. „Nemám. Počkám na sanitku,“ hlesla tiše žena.
Když jsme po dalších dvou hodinách s dcerkou odcházely, mladá žena tam stále trpělivě seděla a čekala. Při každém otevření vchodových dveří se s nadějí otočila směrem k nim - snad kvůli sanitce, snad ještě pořád čekala, že se to jejímu partnerovi rozleží a přijede pro ni.
Jako ve vězení
Bylo mi té mladé ženy líto. A také jsem jí rozuměla. Poměrně bezpečně jsem pochopila, že se nachází v „toxickém“ vztahu a její „milý“ buď vykazuje znaky narcismu nebo obyčejného hulvátství. A takový vztah mám za sebou i já. Když jsem byla v jejím věku, žila jsem ve velmi podobném „vztahu“. Na nechápavé otázky těch, kdo to nezažili a ptají se „proč s takovým člověkem proboha je?“ jsem od té doby alergická.
Také já jsem tehdy tušila, že vztah, ve kterém jsem, je neudržitelný a zraňuje mne. Jenže že stejně jako jiné ženy jsem si i já na něm vytvořila závislost. Na partnerovi, na kterého se nemohu spolehnout a který mi dává jasné signály, že pro něj nejsem důležitá, jsem byla těžce závislá. Uvěřila jsem jeho slovům, že jsem tak špatná a nemožná, že bych zůstala sama. A že je vlastně velmi tolerantní, když se mnou zůstává. A také mne z takového vztahu odmítal nechat odejít. Nejčastěji tak, že každou mou snahu o rozchod banalizoval, vysmíval se jí nebo jí vůbec nenaslouchal. Když už to bylo vážné, vyhrožoval sebevraždou. Po chvílích ponížení a odmítání přicházely okamžiky tzv. „lovebombingu“, což je anglický termín pro „bombardování láskou“, které mají v repertoáru zejména narcisté. A to pak zase vystřídá období „devalvace“, kdy budete urážena a ponižována, a 5o často i před druhými. A aby vaše následné zmatení dotáhl k dokonalosti, bude „se zaklínat“ názorem druhých. Třeba tím, že „se kluci divili, že mi vůbec voláš, když si máš zavolat sanitku.“ A jak se v takových chvílích cítíte? Jako ten nejzbytečnější člověk na světě.
Právě tím vás budou držet v šachu. A když ho nakonec neopustíte vy, odejde on – jakmile si najde někoho jiného, komu bude postupem času servírovat stejné ponižování. A vy si projdete sebeobviňováním, že jste nebyla dost dobrá a že jste vinna krachem vztahu. A také si uvědomíte, že se vám po něm nesmírně stýská. Navzdory všemu.
To je ale jen těžký začátek nového života. Brzy se začne blýskat na časy. Až si odžijete hněv a a uvědomíte si, že vinu jste nenesla vy, ale on, dojde vám, že teď jste svobodná a můžete začít znovu, lépe a mnohem šťastněji.
Moc bych vám to, milá neznámá, přála. Je mi líto, že máte partnera, který vás nepodpoří ani ve chvílích, kdy ho potřebujete nejvíc. Také jsem kdysi věřila, že si lásku musím zasloužit a že chci příliš. Není to pravda. Doufám, že i vy brzy zjistíte, že máte na víc – na vztah, kde budete ceněná, respektovaná a milovaná taková, jaká jste.
