Článek
Chodím s dcerkou ráda do dětských herniček a zábavních parků. Když prší, jsou jejich služby k nezaplacení, což by nepochybně potvrdilo nejméně devět rodičů z deseti. Letos jsme vstup do velkého zábavního parku měli jako součást služeb, které nabízel hotel, ve kterém jsme byli ubytováni. A vyšlo to výborně, právě totiž pršelo!
Dcera byla nadšena a i my jsme si herničkový den užili. Navzdory tomu, že uvnitř bylo dost přelidněno a děti musely projevovat vcelku značnou dávku trpělivosti při čekání na jednotlivé atrakce. Ke konci zábavného odpoledne se ale ozvalo nečekané hlášení v místním rozhlase: „Ztratil se asi dvouletý chlapeček a hledá své rodiče. Má blonďaté vlasy, modré oči a černé oblečení. Žádáme rodiče, kteří jej postrádají, aby se dostavili na recepci.“ Taková výzva vzbudila značný rozruch. Dětský zábavní park byl poměrně rozlehlý a o tom, kde je právě vaše dítě, můžete snadno ztratit přehled. O dost méně pravděpodobné je to ale u dvouletého batolete, u kterého předpokládáte, že se bude nacházet jen v ohraničené části pro nejmenší. Navíc nepochybně v nepřerušeném doprovodu rodičů. Když po čtvrthodině zaznělo hlášení znovu, bylo to ještě překvapivější. Už první hlášení bylo v podstatě nemožné přeslechnout. Jak je možné, že jej rodiče nezaznamenali?
Po chvilce jsme se vydali k recepci, protože už vypršel náš čas. Když jsme tam dorazili, uviděli jsme malého plačícího chlapce v náručí jakési ženy. Kolem nervózně pobíhala další žena a s ní odrostlejší děti, které hernu procházeli a pátrali po zoufalých rodičích postrádající své dítě. V celém prostoru ale ani jeden takový rodič nebyl. Chlapeček se zdál být už zcela vyčerpaný a začal si se sklopenou hlavou klekat na zem. Jeho pláč byl stále beznadějnější.
Když hlášení zaznělo potřetí, bylo zřejmé, že se o dítě už nikdo nepřihlásí. Personál zábavního parku začal přemýšlet co dál. „Budeme muset zavolat městkou policii a ti pak asi pošlou pro někoho z OSPODu,“ zaslechli jsme při odchodu. V takovém případě by rodiče museli podat vysvětlení a byli dlouhodobě sledováni sociálkou. Pokud by se zjistilo, že se například v době, kdy byli nepřítomni opíjeli alkoholem nebo by opuštění dítěte bylo důsledkem partnerských sporů a vzájemné msty, skončilo by dítě zřejmě dočasně u pěstounů nebo v zařízení typu Klokánek. Nehezké vyhlídky. Doufám, že tak tomu v tomto případě nebylo, a už za pár okamžiků po našem odchodu došlo ke šťastnému shledání. A rodiče se uvědomili, že od batolete se zkrátka nikdy vzdálit nemohou, a to ani na minuty. Už vůbec ne v tak ohromném prostoru, kde se malé dítě snadno ztratí nebo se může zranit.
Mám pochopení pro to, že děti jsou někdy nepředvídatelné a dostávají rodiče do situací, které se podobají noční můře. Ostatně, jednu takovou zažila má kamarádka. Její pětiletý autistický syn se jeden večer odebral ke spánku, zatímco ona ve vedlejší místnosti věnovala práci na počítači. Netušila, že dítě si otevřelo okno a jelikož bydleli v přízemi rodinného domu, ocitlo se na ulici. Chlapec zamířil do centra středně velkého města, ve kterém žili. V pyžamu a v sedmi stupních pod nulou. Naštěstí si ho během krátké chvilky všiml kolemjdoucí, který ho odvedl na nedalekou policejní stanici. Tam byl chlapec ve svém živlu. Dostat se do blízkosti policistů bylo jeho snem a touto svou eskapádou chtěl jen zjistit, jak vypadá skutečná práce městské policie.
Teprve zhruba po hodině se dopátrali, odkud chlapec odešel a jak se jmenuje jeho matka. Tu telefonát doslova šokoval, protože o nepřítomnosti svého dítěte neměla tušení. Následné podávání vysvětlování a dlouhodobé sledování sociálkou, které dítěti nařídilo lékařské vyšetření a hospitalizaci, bylo vysilující. Vyvolalo to u ní nepříjemné pocity, že jako matka selhala a začala pochybovat o svých rodičovských kompetencích.
Pro někoho je rodičovství zkrátka těžší, protože jeho dítě je náročnější. Odsuzování není na místě, pokud nechodíme v botách onoho člověka a nevíme, jaké to je. Zmateni mohou být i ti, kdo jsou rodiči poprvé nebo krátkou dobu. Přidá-li se k tomu okolí, které vám dává rozporuplná doporučení nebo například tvrdí, že „ve dvou letech už se dítě o sebe umí postarat samo a nemusí mít mámu pořád za zadkem“ a „za nás takové děti chodily na hřiště samy a byly tam celé odpoledne“, můžete nabýt dojmu, že svému dítě svým přílišným pečováním vlastně škodíte. Vždyť i vaše dítě je šikovné a samostatné, proč by se o sebe nemohlo postarat chvilku samo? Umím si představit, že někdo může nepřiměřenému rodičovskému optimismu propadnout, a ohrozit tak své dítě. Přeji jim, aby následný dopad na zem nebyl příliš tvrdý, ale zase dost tvrdý na to, aby se z něj dostatečně poučili.
