Článek
Při příležitosti svých 80. narozenin nám Miloš Zeman, bývalý prezident České republiky, poskytl bilanční rozhovor. Konstatoval, že vzhledem k dosaženému věku může být konečně zcela upřímný. A také to dodržel.
Pane Zemane, gratuluji vám ke kulatým narozeninám. A hned se zeptám, jak z odstupu hodnotíte svou politickou kariéru?
Dostat se k moci je o schopnosti využít příležitost. Když víte, kam míříte, cesta se vždycky najde. Už na začátku jsem si uvědomil, že moje role není být morálním majákem. V politice nevyhráváte díky svým zásadám, ale díky schopnosti uvědomovat si skutečnost a vytěžit z ní maximum. Už Machiavelli říkal, že účel světí prostředky, a já jsem tomu věřil od prvního dne. K moci jsem se dostal tím, že jsem si získal voliče. Říkat, co chtějí slyšet, to je základ. A když jsem viděl, že někteří lidé v politice váhají nebo jsou moc slušní, byl jsem vždy připravený jít o nějaký ten krok dál.
Jedním z nejkontroverznějších kroků ve vaší politické kariéře byla opoziční smlouva. Jak se na ni díváte zpětně?
Byl to mistrovský tah. Šlo o dohodu mezi dvěma nejsilnějšími hráči, mezi mnou a Václavem Klausem, a ukázala, že jsme byli schopni odložit ideologické rozdíly a najít řešení pro stabilitu státu. Kritici ji interpretovali jako pakt s ďáblem, ale já to viděl jako způsob, jak obejít slabost politického systému. Kdyby nebylo opoziční smlouvy, možná by Česká republika upadla do chaosu. A pro mě osobně to byla šance ukázat, jak velkou mám moc. Klause jsem potřeboval jako partnera, i když jsem zároveň věděl, že ve stínu dlouho nezůstane.
Co vám šlo hlavou, když vás sociální demokracie nepodpořila v prezidentské volbě v roce 2003?
Zrada, čistá zrada. Po všem, co jsem pro tu stranu udělal, se ke mne sociální demokraté včele se Špidlou otočili zády. Já, který jsem vrátil ČSSD na vrchol, jsem byl obětován ve jménu politických her a osobních zájmů. Když jsem zjistil, že mě nepodpoří, pochopil jsem, že loajalita v politice je iluze. Od té chvíle jsem věděl, že jediný člověk, kterému můžu věřit, jsem já sám. Odešel jsem na Vysočinu a pozoroval, jak se strana postupně rozpadá a trochu jsem k tomu i přispěl. Vždy jsem říkal, že jediné, co sociální demokracii chybí, je odvaha. A odvaha přiznat, že už neví, kam jdou. Po mém odchodu z ČSSD se strana změnila v partu neúspěšných politických turistů. A pak jsem přestal být starým jezevcem a vrátil jsem se. Ještě silnější. Jako Fénix, který vstal z popela.
Často jste byl kritizován za to, jakými lidmi jste se obklopoval, například Miroslavem Šloufem či Martinem Nejedlým. Jak byste to komentoval?
Obklopoval jsem se lidmi, kteří byli loajální a kteří byli užiteční. V politice potřebujete spojence, kteří nejsou citliví na morálku, ale jsou zaměřeni na výsledky. Šlouf byl mistr zákulisních jednání, což je v politice stejně důležité jako být dobrý řečník. Nejedlý? Věděl, jak se orientovat v mezinárodních vztazích. Názory kritiků mne nechávali chladným. Každý politik má své lidi. Já jsem si je nevybíral podle toho, jak budou vypadat v novinách, ale jak budou pro mě pracovat.
Jak jste se srovnal s tím, že jste častokrát lhal a rozděloval společnost, například v kampani proti Karlu Schwarzenbergovi?
Lhaní? To je trochu tvrdé slovo. Já bych řekl, že jsem obratně manipuloval fakty. Fungovalo to. Politika není o pravdě, politika je o vašem obrazu. O tom, jak vás lidé vidí. Schwarzenberg byl slabý soupeř. Kdybych ho měl charakterizovat, asi bych řekl: aristokratická elegance s nádechem politické nekompetence. Bylo mi jasné, že když ho spojím s Benešovými dekrety a rakouskou šlechtou, zničím ho. Byla to hra na emoce lidí. A já je využil ke svému prospěchu. A rozdělování společnosti? Společnost už byla rozdělená, jen to nebylo vidět na první pohled. Jen jsem zvýraznil to, co se nabízelo. Pravda je, že lidé mají rádi konflikty, a já jim je poskytl.
Poslední dobou jste se přiklonil k hnutím jako ANO 2011, Motoristé či Stačilo! Jaký v tom vidíte smysl?
Babiš je pragmatik, stejně jako já. Dělá to, co je potřeba, aby uspěl. A já podporuji toho, kdo má šanci uspět. Motoristé? Stačilo? Jsou to výrazy odporu vůči současnému systému, a já vždy podporoval ten hlas, který vyjadřuje nespokojenost. Lidé jsou unavení elitami, byrokracií a prázdnými sliby. Tyto strany a hnutí dávají naději těm, kdo se cítí zrazeni. A já rád podporuji ty, kdo se staví proti establishmentu. I když sám jsem jeho součástí, umím se tvářit jako bojovník proti němu.
Proč vlastně tolik urážíte novináře a politické oponenty?
Protože si to zaslouží. Lidé, kteří neumějí řídit stát, to často nahrazují tím, že o tom píší články. A politici? Když se mě snaží zastavit, musí pochopit, že já hraju jinou ligu. Politika není pro slabé. Když vás někdo napadne, nesmíte se bránit, musíte udeřit tvrději. Bonmoty a urážky jsou vynikajícím nástrojem k upoutání pozornosti a následně i získání či udržení moci. Funguje to.
Kromě vašich osmdesátin slaví také vás souputník Václav Klaus, který má dnes svátek. Co byste mu vzkázal?
Milý Václave, jsem rád, že i po tolika letech se naše cesty opět přiblížily – v tom, jak vidíme společnost, ekonomiku, i ty, kteří nás kritizují z liberálních pozic. Byli jsme dva neohrožení titáni české politiky, ale dnes nás spojuje víc než kdy předtím – zdravý euroskepticismus, nechuť k elitářům a ten kouzelný pocit, že máme stále pravdu, ať si o tom kdokoliv myslí cokoliv. Tak ti tedy přeji hodně zdraví, pevné nervy a dlouhý politický život – ať ti to ještě chvíli vydrží než liberální bažiny, ze kterých na nás naši kritici útočí, zcela vyschnou.
