Článek
Profesorka na jedné pražské vyšší odborné škole se zdravotnickým zaměřením studentům tvrdí, že homosexualita je porucha sexuální orientace. Srovnává ji s pedofilií či patologickou sexuální orientací. Když se proti tomuto tvrzení studenti ohradili, profesorka je odmítla. Tvrdí to portál Refresher, který má mít k dispozici i profesorčinu prezentaci pro předmět Gynekologie, kde je tato informace podávána jako fakt.
Vliv církve? Těžko
Pojďme si hned na začátku povědět, že se učitelka mýlí. Jak si tím mohu být tak jista? Jde o odborné stanovisko Světové zdravotnické organizace (WHO) a mnoha dalších světových vědeckých organizací . Je to jednoduše vědecký konsenzus, na kterém se vědci shodli.
Ona škola, na které paní profesorka vyučuje, je prý církevní. Mohlo by se tak zdát, že odbornou výuku, kterou tam učitelka předává, ovlivňuje její vlastní náboženské přesvědčení. Při bližším pohledu na učení římskokatolické církve je ale zřejmé, že také církev už přijala vědecké poznatky a tudíž už nepovažuje homosexualitu za poruchu, jakkoliv jsou v katechismu „homosexuální úkony“ dosud považovány za hřích.
Paní profesorka vyšší odborné školy je tak doslova „papežštější než papež“, pokud učí tímto způsobem. Upřímně, nedomnívám se, že její způsob výuky skutečně souvisí s jejím náboženským přesvědčením. Možné to je, ale v tom případě by to znamenalo, že se v učení své církve příliš neorientuje.
Spíše si ale myslím, že o víru tu vůbec nejde. Proč: pohybuji se ve školství a mám mezi svými přáteli několik lidí, kteří na církevních školách vyučovali. Vesměs mi potvrdili, že osobní víra rozhodně nebývá důvodem pro přijetí či nepřijetí do pracovního poměru na školách tohoto typu. Už vůbec bych to nepředpokládala u učitele odborného předmětu. Těch je všeobecně, a v Praze o to více, velký nedostatek a ředitelé bývají obvykle šťastni, když někoho takového vůbec najdou. Výsledkem je, že nejméně polovinu učitelského sboru obvykle tvoří nevěřící a mezi žáky nebo studenty jich bývá dokonce ještě více. Slovem „církevní“ v názvu vzdělávacího zařízení většinou bývá odkazováno na zřizovatele, kterým může být biskupství nebo některý církevní řád. ten do výuky obvykle nijak významně nezasahuje žáci nebo studenti mívají jen jeden povinný předmět navíc a tím může být třeba křesťanská nauka. Výsledkem je, že nejméně polovinu učitelského sboru obvykle tvoří nevěřící a mezi žáky nebo studenty jich bývá dokonce ještě více.
Tři dekády to samé?
To, co mne na výuce paní profesorky udivuje, je její příprava na hodiny. Pokud si dovolí studentům poskytnout prezentaci se zmíněnou informací, znamená to, že nezná základní vědecká fakta a neověřuje si. Možná učí 30 let pořád stejně a nevšimla si, že věda za tu poměrně dlouhou dobu udělala jistý pokrok. To není v pořádku, ale ještě horší je její reakce na kritiku. „Paní profesorka nám sama řekla, že pokaždé, když učí tento předmět a má nové žáky, tak k tomu mají výhrady. To se stalo i u nás. Ale bylo jí to jedno. Svá slova obhájila tím, že se jedná o poruchu, protože ti lidé nejsou schopni mít děti, což je úplná blbost,“ popsala studentka této školy portálu Referesher. Přesto, že se jako učitelka opakovaně setkává s jiným názorem, není ochotna se studenty diskutovat. To je velmi podivné už na základní nebo střední škole, ale tady má před sebou dospělé lidi, kterým je nejméně 19 let, ale může jim být klidně i 40 nebo 50 let.
Vzpomínám si, že v době, kdy jsem sama studovala na vysoké škole, fascinovalo mne, jak partnersky k nám přistupují. Opakovaně mně i mým v diskusi řekli: „To je velmi zajímavé, co říkáte. Nikdy mne nenapadlo se na věc podívat tímto způsobem,“ nebo „To byla vynikající poznámka! Děkuji za ni, staví náš problém do jiného světla.“ Šlo vysokoškolské docenty a profesory, kteří za sebou měli bohatou publikační činnost i přednášky po celém světě. Nikdy se nebáli názorů studentů nebo kritiky, vždy byli připraveni posunout se v diskusi s mladými lidmi jinam. A tím si nejen získali obrovský respekt, ale také studenty motivovali.
Diskuse je žádoucí
Chtěla bych paní učitelce popřát, aby se naučila s mladými lidmi diskutovat a nebála se od nich nechat poučit nebo se názorově posunout. Také bych jí přála, aby si našla čas a své prezentace aktualizovala. Společnost i náš jazyk se vyvíjí, a to co fungovalo před 30 lety, dnes už fungovat nemůže. To se samozřejmě týká i moderních výukových metod, ve kterým je diskuse velmi žádoucí aktivitou.
Navíc by bylo dobré uvědomit si, že i mezi jejími studenty mohou být lidé, kteří jsou homosexuály a pavědecký názor, který šíří, je může zraňovat. Možná i to by se v diskusi dozvěděla, kdyby ji ze strachu neodmítla.
Za dva nebo tři roky budou její nynější studenti pracovat v nemocnicích a při své práci se setkají s mnoha různými lidmi. Na to musejí být vybaveni nejen empatií, ale také je třeba aby byli vyzbrojeni těmi nejnovějšími vědeckými poznatky.
Vedení této školy bych chtěla popřát, aby se nebálo problém otevřít a mluvit o něm. Pokud se ukazuje, že studenti za ředitelkou školy ani nešli, protože jde o školu církevní a nikdo by proto jejich výtky neposlouchal, není to dobrá vizitka. Otevřenost vůči studentům, ochota přiznat chyby a snaha zlepšovat se je to, čím se od sebe liší dobré a špatné školy.
