Článek
Od chvíle, kdy jsme se přestěhovali na vesnici (respektive do městyse), občas zažívám zvláštní situace. Do určité míru těžce nesu například ztrátu anonymity, které jsem si ve velkém městě dost cenila. Občas mne ale zaskočí i některé požadavky našich sousedů. S jedním přišla neznámá sousedka, která bydlí ve stejné ulici jako my.
Neodolatelná nabídka
Paní znám spíše od vidění, ale předtím, než došlo k jejími zvláštnímu přání, jsme se nejméně dvakrát daly do řeči. Prvně při našem stěhování, kdy nás přišla pozdravit, a podruhé během mých vycházek s dcerkou. Tu jsem měla v nosítku, což paní zaujalo. Chtěla vědět, jestli se tam dcera nemůže udusit nebo si nepoškodí páteř. Měla pocit, že tam dcerku nosím proto, že se mi nechce vytahovat kočárek a následně čistit jeho kolečka. A nestyděla se to říct nahlas. Na takové jednání jsem dnes už poměrně zvyklá. Starší generace má často pocit, že mateřství je dnes až příliš jednoduché a matky zlenivělé. Vím, že s tím mnoho nenadělám a vysvětlovat, proč dítě nosím je v některých případech jako házet hrách na stěnu. Nejinak tomu bylo i v tomto případě.
Během našeho třetího setkání mne už sousedka vyhlížela. Věděla, v kolik hodin chodím s dcerkou na procházku. Když jsem ji s pozdravem míjela, zavolala na mne. „Někdy ji dejte do kočárku a já nebo vnučka vám ji povozíme. Budete si moct aspoň uklidit nebo navařit. Třeba zítra!“ volala. Musím říct, že ve mne zatrnulo. Dcerku jsme měli doma teprve několik týdnů a bylo to dost uplakané miminko, které potřebovalo mimořádnou péči. I kdyby tomu bylo jinak, bylo by pro mne nepředstavitelné někomu kočárek půjčovat. Dcera v něm beztak nechtěla být, proto většinu času trávila právě v nosítku. Upřímně, v těch vzácných okamžicích, kdy dcera kočárek tolerovala, jsem jej v té době nepůjčovala ani rodinným příslušníkům. Vždy jsme šli na vycházku spolu s nimi. Prvně jsem babičce kočárek půjčila až v době, kdy dceři bylo nejméně devět měsíců. Chtěla jsem jí být nablízku, uklidnit ji když bylo potřeba a ujistit ji, že jsem ji já nebo manžel nablízku. Ostatně, dceru jsme si osvojili z porodnice, kde byla první týdny sama a bylo třeba budovat u ní pocit důvěry a jistoty, že na světě není sama. Myslím si ale, že bych se velmi podobně chovala i u dítěte biologického, které by za sebou nemělo takto těžký start do života.
Kdysi to bylo běžné
Odmítnout tak „velkorysou“ nabídku jako že mi sousedka nebo její zhruba desetiletá vnučka budou vozit dítko po vesnici, nebylo snadné. Nabídla jsem, že mne během vycházky mohou doprovodit a kočárek jim nechám klidně i vézt, ale chci být nablízku. To paní jednoznačně odmítla a její návrh jsem se stejnou razancí zavrhla zase já. Sousedka z toho byla poněkud v šoku a nechápala, proč jí dcerku nesvěřím. Pronesla cosi o moderních matkách, které jsou na děti až příliš fixované a děti jsou pak v životě úplně nemožné. To překročení hranic mne u vlastně cizí žena na ulici překvapilo. Netušila jsem ještě, že matky jsou u nás tak trochu „lovnou zvěří“ a ústa si na mne bude od této chvíle z různých důvodů kdekdo. O počtu různých nevyžádaných rad, které jsem na ulici dostala a stále dostávám nemluvě.
Když jsem přemýšlela nad tím, jak se v hlavě sousedky bláznivý nápad na to, že mi s vnučkou budou tímto způsobem pomáhat, vůbec zrodil. Vzpomněla jsem si, že v době mého dětství to bylo docela běžné. Sama jsem měla o dvanáct let mladšího bratra, kterého jsem často vozila v kočárku v doprovodu mých stejně starých spolužaček. Ty postupně napadlo, že by si také mohly vozit „svá“ miminka, a tak zašly k sousedům, kteří měli stejně staré děti jako byl můj bratr. Po naší vesnici si to pak drandily školačky s docela malinkými miminky a nikomu to nevadilo. Občas se někomu kočárek vysypal, občas miminko hodně plakalo, ale nikdy si nikdo nestěžoval. Kolemjdoucí občas zkontrolovali, zda je vše v pořádku, a to bylo vše.
Jenže doba už je naštěstí jinde. Uvědomujeme si, jak nebezpečné takové situace mohou být a nechceme to pokoušet. Doba se změnila a my se za sebe a své děti dokážeme více postavit, a dokonce si troufáme nahlas vyslovit své pocity a obavy. Doba, kdy byly matky za své city, strachy a nevyhovění starším generacím „zahanbovány“ je zkrátka pryč. Naštěstí.
