Článek
Česká televize uvedla nový desetidílný seriál „Děcko“, který se věnuje problematice přímé adopce. Tento způsob osvojení, kdy biologická matka přímo vybere adoptivní rodiče pro své dítě, není v České republice příliš podporován. Na jednu stranu může být přímá adopce rychlejší a pro dítě citlivější, na druhou stranu v sobě nese rizika, jako je nedostatečné prověření osvojitelů nebo možný emoční nátlak na biologickou matku. Pokud by navíc došlo k finančním transakcím mezi těmito dvěma stranami, šlo by dokonce o trestný čin.
Klára je uvěřitelná
Seriál „Děcko“ režírují Rozálie Kohoutová a Radim Špaček. První díl měl premiéru 17. ledna na ČT1 a s předstihem byl dostupný na iVysílání. V hlavní roli mladé matky Kláry, která se rozhodne dát své dítě k adopci, září Judit Pecháček. Její výkon je natolik autentický, že by mohl zaujmou i ty diváky, kteří se o problematiku adopce běžně nezajímají.
Téma adopce se mě osobně velmi dotýká. Sama mám v osvojení dítě přímo z porodnice, i když jsme adopci realizovali prostřednictvím úřadů. Když jsem po několika letech čekání zjistila, že na další dítě přes standardní adopci nejspíš nebudeme mít šanci, začala jsem zvažovat i přímou adopci. Dokonce jsem byla v kontaktu s biologickou matkou, která chtěla jedno ze svých dvojčat dát k adopci a sama si vybrat, kdo ho vychová. Snad tak mohu alespoň částečně posoudit, nakolik se seriál blíží realitě.
První díl seriálu ukazuje, že autoři téma přímé adopce důkladně nastudovali. Zaujala mě například scéna, kdy úředníci vyjadřují nedůvěru k osvojitelům, kteří zvolili přímou cestu. Přitom pokud nedojde k finančním transakcím, je přímá adopce v souladu se zákonem. Některé momenty sice působí zbytečně komediálně, třeba ty s influencerkou Beátou a jejím manželem Hubertem, ale většina děje mi připomněla zkušenosti, které jsme s manželem sami zažili během příprav na adopci.
Proces adopce a jeho realita
Standardní adopce zajišťovaná úřady zahrnuje přísné prověřování osvojitelů. Osvojitelé absolvují psychologické testy, školení a opakované kontroly. Navštíví je doma sociální pracovníci a posuzuje se jejich finanční stabilita i rodinné zázemí. Přímá adopce naopak probíhá často mezi známými nebo lidmi, kteří se právě kvůli osvojení poznali. Úředníci na ni nahlížejí skepticky, i když i tito osvojitelé často prošli prověřením a přípravkami.
Jarmil Čáp v podání Ondřeje Malého mě dráždí svým úřednickým přístupem a necitlivostí. S tím jsme se při přípravkách nesetkali, ale absolvovali přípravu s lektory, kteří nám zprostředkovávali poněkud zastaralé informace, které jsou z dnešního pohledu velmi necitlivé k dětem. Domnívali se například, že „kojenecké ústavy“ jsou skvělé, protože tam děti mají neustále k dispozici pediatra. Tedy domněnka, kterou vyvracel už dětský psycholog Zdeněk Matějíček na konci 60. letech minulého století.
Z mé vlastní zkušenosti se příprava na adopci v posledních letech zlepšila. Naše druhá příprava o několik let později už jsme se věnovali důležitým tématům, jako je trauma dětí z adopce, terapeutické rodičovství a význam vzdělávání osvojitelů. Děti, i ty adoptované z porodnice, si s sebou nesou trauma z odloučení od biologické matky a potřebují specifický přístup. Jak na něj jsme se dozvěděli až na podruhé.
Osobní zkušenost s přímou adopcí
Po adopci naší dcery jsme zjistili, že je malá šance, že by měla biologického sourozence, a tudíž zůstane jedináčkem. Začala jsem proto uvažovat o přímé adopci. Našla jsem internetovou skupinu, kde lidé sdíleli své zkušenosti. Tím jsem se dostala do kontaktu s biologickou matkou, která čekala dvojčata. Jedno dítě si chtěla ponechat a druhé dát k adopci. V té době mi to přišlo jako zajímavá možnost, ale záhy jsem pochopila, že by nebylo dobré sourozence rozdělit. Naše komunikace nakonec skončila, protože matka přerušila kontakt.
Setkala jsem se ale s příběhy přímé adopce i mezi přáteli, kolegy či příbuznými. Například jedna babička nabídla své vnouče své kolegyni, protože se sama o dítě nemohla starat a její dcera toho nebyla schopná. Jiný příběh nám popsala sestřička v porodnici, kde jsme přebírali dceru. Její sousedka dala své čtvrté dítě do adopce kamarádce, která bydlela v sousední vesnici. Přímá adopce ale rozhodně není novým fenoménem – už v 50. letech nabídla sousedka mé babičce své osmé dítě k osvojení. Bohužel k tomu nikdy nedošlo a dítě nakonec vyrůstalo v ústavní péči.
Má to svá rizika
Slyšela i o případech, kdy přímá adopce skončila špatně. Někdy biologická matka využila adoptivní rodiče k získání peněz, jindy rodiče čelili citovému vydírání nebo pokusům o navrácení dítěte. Přímá adopce tak může být velmi náročná a riziková a každý by si měl rozmyslet, zda do toho půjde. Zvláště pro lidi, kteří na dítě čekají dlouho a na své cestě zažili už mnoho zklamání může být taková špatná zkušenost zničující. Každopádně, vyplatí se spolupracovat s právníky, kteří mohou budoucí osvojitele provést. V Česku existuje několik takových, kteří tomuto tématu rozumí a dokáží s ní pomoci.
Seriál „Děcko“ rozhodně otevírá důležité téma. Doufám, že ukáže vyváženě pozitiva i rizika přímé adopce. Snad přispěje i k tomu, že ženy, které se rozhodnout dát dítě do adopce, přestanou být vnímány jen jako ty „špatné“ a „nezodpovědné“. Myslím, že to naopak může být velmi uvážené a bolestné rozhodnutí, ve kterém biologická matka velmi zvažuje, komu dítě svěří a jaký život dítě prožije.
