Článek
Od malička často bývají citlivé na věci, které jiným dětem nevadí. Zvuky spotřebičů, oblékání, koupání nebo třeba jízda v kočárku. To všechno tyto děti přivádí k šílenství. A někdy také jejich rodiče. Péče o hypersenzitivní děti není jednoduchá. Navíc děti, u kterých se v pozdějším věku projeví nadání spojené s vysoce nadprůměrnou inteligencí, bývají dosti neklidné a mnohdy vyžadují velkou pozornost. Přes den a často ani v noci toho mnoho nenaspí už v kojeneckém věku a táhne se to s nimi nejméně do puberty. Jsou zrychlené a na věci, které je nebaví, se špatně soustředí. Nejednomu rodiči z takové střely začne cukat oko.
Jste moc ambiciózní
To nejnáročnější období má ale teprve přijít. Takové dítě se ve školce odmítá přizpůsobit a často si nechce hrát s dětmi. Raději se věnuje svým zájmům a pokud mu nějaký „vetřelec“ v podobě vrstevníka začne narušovat osobní prostor, dokáže být nesmlouvavý.
Sama takové dítě mám. Když má dcera před rokem nastoupila do školky, odmítala dělat věci, které ji nezajímaly. To byl pro pedagogy docela problém. Ještě horší to začlo být od chvíle, kdy došlo k jistému excesu. Dcera má absolutní hudební sluch a když děti zpívaly, rozzlobily ji falešné tóny. Začala křičet na plné kolo a utíkala z místnosti pryč. Následující den se mne paní učitelka zeptala, proč dceru nutím chodit do běžné školky. „Měla by chodit do školky speciální. Potom ji hned můžete zapsat i do praktické školy. Máte štěstí, u nás ve městě jedna taková zrovna je,“ vyrazila mi paní učitelka dech. Dcera od dvou let čte, počítá a v pěti letech se sama naučila násobilku. Kromě toho mluví plynule anglicky. Skládá básničky a vymýšlí vlastní pohádky. Učitelky ale viděly jen projevy hypersenzitivity, kterým nerozuměly. Nemohly, o projevech nadání se ve školách nic nedozvěděly. Někdy je zaměňují s autismem či ADHD, což by tolik nevadilo a je to pochopitelné, protože celá řada podobných potíží se tam objevuje. Horší je, že je někdy vnímají jako děti, které jsou opožděné, nebo dokonce zanedbávané. V nejhorším případě pak považují jejich rodiče za příliš ambiciózní a mají pocit, že děti jsou nuceny učit se školní látku od batolecího věku. „Nenuťte ho se učit násobilku, vždyť pak se vám bude ve škole nutit. Radši se věnujte sociálním dovednostem a buďte na něj tvrdá, vždyť on se rozpláče pokaždé, když kolem něj začnou děti běhat. Ubližujete mu,“ domlouvala paní učitelka mé známé, která svého nadaného syna ve třech letech poslala do běžné státní školky s 25 dětmi ve třídě.
Talent sem, talent tam
Má zkušenost není ojedinělá. Mnoho rodičů se potýká s tím, že jejich potomci nejsou ve školkách a školách vítáni. Jejich rodiče často raději volí individuální vzdělávání. Školy těmto dětem nerozumí a učitelé nechtějí práci navíc. Dítě, které má příklady vypočítány za dvě minuty a po dalších 20 minut se nudí, ale přidělit práci navíc potřebuje, a to pokud možno takovou, která odpovídá jeho znalostem a kognitivním schopnostem.
Sama jsem také učitelka, byť středoškolská. Za svou praxi jsem zjistila, že o projevech nadání nemá ve školách ponětí téměř nikdo. Když jsem své kolegyně říkala, že pro dcerku hledáme soukromou školu, protože ze státní máme strach, nerozuměla tomu, co jí vlastně říkám. „Aha. Ty chceš, aby získala lepší vzdělání. Chcete z ní něco mít, viď?“ Ano. Samozřejmě, že chceme, aby se rozvíjela. Nicméně, mnohem důležitější je, aby jí škola nepoškozovala. Tak jako děti v minulosti. Někteří lidé, kteří ve školách nebyli úspěšní a často byli za problémové žáky, zjistili až v dospělosti, že příčinou jejich potíží byla vysoká inteligence spojená s vysokou aktivitou či hypersenzitivitou. „Brala jsem léky na ADHD a nijak zvlášť to nepomáhalo. Po škole jsem šla na učňák, který jsem vychodila s odřenýma ušima. Trpěla jsem úzkostmi a měla jsem potřebu sebepoškozovat se, protože jsem měla pocit, že jsem hloupá a k ničemu. Když jsem si ve 31 letech nechala udělat IQ test, myslela jsem si, že jde o omyl . Jenže číslo 152 se mi na výsledném dokumentu objevilo i napodruhé,“ vyprávěla mi jedna mladá žena, která si teprve ve středním věku dodělávala maturitu a nyní navzdory svému nadání pracuje jako praktická sestra v léčebně dlouhodobě nemocných.
Mám pocit, že v Česku plýtváme talenty a je nám lhostejné štěstí druhých. Naše společnost je nastavena na průměr a vše, co se vymyká, je podezřelé a nesrozumitelné. Porozumět tomu ale ani nechceme. Nikdy dříve by mne to nenapadlo, kdybych neměla dceru, která je jakýmsi narušitelem tohoto zajetého systému a nemusela o tom začít přemýšlet. Stejně jako tisíce dalších ustaraných rodičů.
