Článek
Paní na úklid jsme „si pořídili“ před čtyřmi lety. Nutkání delegovat domácí práce, na které nám často nezbývá čas, chuť ani energie, jsem měla už dávno. Jenže tehdy jsem měla plno důvodů, proč to neudělat.
Rozmazlená panička?
První, co mě napadlo, byla otázka: není to v dnešní době moc „buržoazní“? Nebudu tím někoho zneužívat? Úklid je přece běžná věc, kterou bychom měli zvládnout sami. V českém pojetí to ale často znamená, že by to měla zvládnout sama žena – tedy já.
Jenže času na to dosti ubývalo. V práci jsem už před lety trávila stále víc hodin, na relax nebo sport nezbývala energie. Můj muž se sice na úklidu podílel, ale byl na tom podobně. I tak jsem měla obavy. Nejen, že bych tím „přiznala“, že domácnost nezvládám. Hlavou mi zněla slova příbuzné, která odsoudila snachu za to, že o víkendu jela na kole, místo aby „manželovi umyla okna“. Na chvíli jsem se přistihla, jak se i já cítím provinile – jako bych selhávala v roli, kterou ode mě společnost očekává.
Pak tu byl i strach pustit si někoho cizího do soukromí. A co když nás bude hodnotit? Slyšela jsem příběh o paní, která pomlouvala klienty, že mají doma binec. Je mi jasné, že já bych podobné osobě s chaosem, který části mé domácnosti bohužel vládne, dala dost munice. Jak zajistit, aby byla diskrétní? Nebo co když mi rovnou řekne, že u nás uklízet nebude, protože tohle je na ni moc?
Když to na vás „práskne“ dítě
Nakonec jsme se ale pro najmutí pomocnice přece jen rozhodli. Byli jsme s mužem oba přepracovaní a s malým náročným dítětem už to nešlo dál. První návštěvě předcházel horečný úklid „na oko“. Všechny věci jsem se rychle snažila dát na své místo, aby nás paní náhodou nepomluvila. Velké manévry ale nakonec zazdila naše tříletá tříletá dcera. Ta paní přivítala se slovy: „My jsme tu kvůli tobě hodně uklízeli, byl tu strašný bordel!“
Postupně jsem pochopila, že strach byl zbytečný. Naše paní nás nesoudí. Zdá se, že práci má ráda a oceňuje, že je přímo v místě bydliště. A my? Úleva je k nezaplacení. Každý týden velký úklid domu? To už naštěstí nehrozí. Raději ten čas věnujeme dítěti, práci, vzdělávání nebo odpočinku. Navíc někomu dáme vydělat, v našem případě jde o paní, která zůstala se dvěma dětmi sama.
Malý luxus, kterého se nevzdám
Od ledna naše paní ale zdražuje. Z dosavadních 200 korun za hodinu to rázem bude 250. Když jsem nahlížela na nabídkové weby, zjistila jsem, že jde v Česku zhruba o průměr. V Praze bychom za tuto službu platili o dost více a možná bychom ji tam vůbec nesehnali.
Se zdražováním se zkrátka budeme muset smířit. Ceny rostou nejen kvůli inflaci, ale nejspíš i kvůli rostoucímu zájmu. Z běžné pomoci se stal žádaný „luxus“, za který si připlatíme. A přesto se tohoto luxusu nevzdám.
Občas to ve mne samozřejmě trochu hlodá. Na práci, která mne nebaví, obtěžuje a bere mi čas i energii, jsme si najali jiného člověka. Je to v pořádku? Pak si ale uvědomím, že umělou inteligenci, která by za mne udělala to nejotravnější a já se mohla věnovat kreativní práci, zatím nikdo nevymyslel.
Delegovat domácí práce za mne není selhání ani ostuda. Je to způsob, jak ušetřit energii pro to, na čem skutečně záleží. Ať si „babky“ říkají, co chtějí, já svůj čas raději věnuju rodině, odpočinku a tomu, co mě skutečně baví.
