Článek
Zní to jako příběh z minulého tisíciletí, ale vážně se to v současnosti děje. Někteří lidé nesmějí mít u sebe během pracovní doby soukromé telefony. Nejde o profese, kde by to mohlo být odůvodněno bezpečnosti. Asi chápeme, že neurochirurg při operaci nebo člen Vězeňské služby při obhlídce cel zkrátka u sebe mobil mít nemůže. Proč to samé ale platí i pro prodavačky ve velkých hypermarketech, které mají školkou nebo školou povinné děti? Tomu vážně nerozumím.
Telefon až po práci
Jsou zkrátka profese, kde zaměstnavatelé na své podřízené tlačí daleko více, než je tomu jinde. Jistý hypermarket má nařízení, které nedovoluje prodavačům, doplňovačům zboží či skladníkům nosit u sebe telefon. Vzhledem k tomu, že jde zároveň o profese, které tak nějakou „zbydou“ na matky těsně po mateřské nebo ty, které mají školou povinné děti a zároveň jsou nezřídka také na samoživitelkami, je to problém. Dítě může mít zdravotní potíže nebo je potřeba jej z nějakého důvodu okamžitě vyzvednout ze školky či školy. Pokud se k vám taková informace dostane až těsně po skončení pracovní doby, je docela problém. Vzdělávací zařízení vás také může ohlásit na OSPOD a označit vás za nespolupracujícího rodiče. Co naplat, že zaměstnavatel prostě trval na tom, že telefon mít nebudete.
Jednačtyřicetiletá Alena má syna v druhém ročníku na střední škole. Od konce loňského roku se u něj začaly objevovat psychické problémy. Pociťoval ve škole úzkost a po čase u něj začaly objevovat panické ataky. Pro učitele bylo poměrně těžké takové stavy zvládnout a šestnáctiletý chlapec navíc toužil po tom, aby mohl jít okamžitě domů. Matce se ale třídní mnohokrát nemohl dovolat. Pracovala totiž jako pokladní v místním supermarketu a k telefonu se dostala jen během krátkých přestávek na jídlo a následně až ve dvě hodiny odpoledne, kdy jí končila směna. Mnohokrát se tak stalo, že do školy dorazila až po několika hodinách. Vedoucího o nutnosti mít u sebe telefon nakonec přesvědčila, ale trvalo to čtyři měsíce. Po dalších dvou měsících poskytly všem zaměstnancům číslo do prodejny, na které se mohou školy a školky obracet v případě nutnosti. Vedoucí pak tuto informaci prodavačkám předá. Samozřejmě až poté, kdy obslouží zbytek zákazníků ve frontě.
Radši budu podnikat
Zvláště v době, kdy mnoho školních dětí trpí psychickými problémy by mělo být naprostou samozřejmostí, že zaměstnankyně - matky u sebe mohou mít mobilní telefon. Zaměstnavatel by měl hledět na to, jaké konkrétní potřeby daný zaměstnanec má. K tomu by ani nemusel mít zákonná nařízení, stačila by obyčejná sociální inteligence. Pracovat ve stresu z toho, zda se v tu dobu náhodou něco neděje s mým dítětem, na výkonnosti navíc jistě nepřidá. Spíše odradí mnoho žen od toho, aby se vracely do práce. Není divu, že mnohé z nich se po mateřské vrhnout na podnikání. Nejde většinou o žádnou zvláště výdělečnou činnost, často pracují jako virtuální asistentky či dokonce pro multilevelové společnosti, což je bývá práce nejen málo zisková, ale také dosti otravná a frustrující. To je důsledek faktu, že v odvětvích, kde se zaměstnanců nedostává, nechtějí potřebám žen, neřkuli samoživitelek, vyjít vstříc.
Vlastně mi to připomíná nápad z počátku tohoto tisíciletí. Jakýsi nejmenovaný řetězec hypermarketů, který působil v Česku, měl pocit, že jejich pokladní příliš často chodí na toaletu. Tehdy velmi bídně placená prodavačka tak zažívala navíc „buzeraci“ za své fyziologické potřeby. Management firmy ale přišel s „úžasným“ řešením. Rozdejme všem pracovnicím červené čelenky, které si obléknou v době, kdy menstruují! Takové ženy pak budou moci na záchod odcházet častěji. Státní inspektorát bezpečnosti práce to ale firmě nakonec rozmluvil, protože šlo o zřejmou diskriminaci. Podobně je to se zákazem telefonů. Musíme své zaměstnance vychovávat, co kdyby se nám tu rozmohl nešvar, že si budou v pracovní době vyřizovat soukromé telefony nebo dokonce surfovat po internetu!
Zkrátka, jsou věci, které jsou nepřijatelné. Zákaz telefonu v práci, pokud tím nikdy neohrožuje ničí bezpečnost, je jedním z nich.
