Článek
Mám kamarádku Kláru. Kdysi zdědila byt v panelovém bytě po babičce a už léta tam bydlí. V jednu dobu se ale její domov proměnil v místo, kam se nevracela ráda. Jakmile zabouchla dveře, začaly se od sousedů ozývat rány do topení a vulgární nadávky. Klára má malou dceru a nedávno od ní odešel manžel. Pro stárnoucí manželský pár se tak stala snadným soustem dostupným hromosvodem, na kterém si mohli vybít svou frustraci a zlost.
Vyrazím s vámi dveře!
Klára v bytě bydlela nejprve se svým partnerem Ondřejem. Už tehdy byli manželé ze sousedství občas s něčím nespokojení. Přišli třeba s tím, že slyší, když někdo napouští vodu v kuchyni, proto požadují, aby koupili novou, méně hlučnou baterii. Klára s Ondřejem jim vyšli vstříc a skutečně ji zakoupili. Dlouho se ze strany sousedů nic nedělo, ale pak se mladému páru narodila dcerka. Byla vcelku klidná, ale jak je to u dětí přirozené, občas v noci plakala. Ze spodního bytu se v tu dobu ozýval hlasitý křik a výzvy, ať „si to dítě laskavě uklidní“. To se dělo opakovaně. Když pak jednou odpoledne sousedé zazvonili u dveří a žádali „klid po práci, protože jsou ve vlastním bytě“ a požadovali, aby tam „pořád někdo nechodil“, došla Ondřejovi trpělivost a řekl jim, že pokud s podobným požadavkem přijdou ještě jednou, tak „s nimi vyrazí dveře“. Od té doby panovalo jakési příměří, byť budoucí konflikt už kdesi hluboko doutnal.
Řekneme to sociálce
Když dcerce byly da roky, manželé se rozešli. Ondřej se z bytu odstěhoval a Klára zůstala s dcerkou sama. Chvíli trvalo, než sousedé změnu zaregistrovali. Jakmile se tak stalo, začalo pro Kláru skutečné peklo. Sousedi byli nelítostní. Zvonění bylo na denním pořádku. Dcera prý dupe a ruší je. Pokud dítě v noci zaplakalo, bouchali do topení. Jednou se malá dcera před 21. hodinou večerní vydala z postýlky za maminkou do vedlejšího pokoje, což sousedům s nastraženýma ušima neuniklo a okamžitě se ozvali. „Máme dobré kontakty na sociálce. Manželka tam pracuje. Nahlásíme vás tam, nevychováváte to dítě, je noc a ono nespí a ještě nás ruší“, přišli jí sdělit ke dveřím jejího bytu. Klára, která se potýkala s těžkým rozchodem, přestala přemýšlet racionálně. Začala mít obavy, že by k ní domů mohl přijít OSPOD a začal situaci řešit. Když jsem jí vysvětlovala, že by úřady nepochybně žádné pochybení neshledaly a spíše by se jí snažily pomoci, nevěřila tomu. Neuklidnila ji ani informace, že sousedka ve skutečnosti nepracuje na sociálce, ale na České správě sociálního zabezpečení, a to v podatelně. Takové informace bylo možné dohledat na internetu. Klára jako by to neslyšela. Začala mít velké obavy, co bude následovat.
Sousedé samozřejmě nikam nevolali. Teror vůči Kláře ale začali stupňovat. Kdykoliv měli zdánlivý důvod, hlasitě jí nadávali, a to často tak, aby jejich výtky slyšel celý dům. Kláru titulovali těmi nejvulgárnějšími výrazy a její dceru označovali za „haranta“, „parchanta“ nebo „zmetka“. Dělo se tak během dne, a to i v době, kdy byl v bytě úplný klid. Klára často brala dcerku ven a trávila s ní na hřištích dlouhé hodiny, aby sousedy nerušily a aby dcera byla dostatečně „vyběhaná“ , brzy usnula a neměla potřebu doma skotačit. Dítě, které sotva začínalo mluvit, často používalo větu „Pššš, sousedi, pššš!“
Poradit si musíte sama
Když se situace nelepšila, Klára sousedům oznámila, že ji bude řešit předsedou SVJ a případně i s policií. Odpověď ji šokovala. Sdělili jí, že v takovém případě oni zase podají trestní oznámení na ni a bývalého muže za rušení nočního klidu a vyhrožování. Toho se měl dopustit Klářin exmanžel slovy, že o sousedy „přerazí dveře“, což byl samozřejmě značný významový posun oproti skutečnému Ondřejově vyjádření.
Začali jsme mít o Kláru strach. Doporučili jsme jí, aby věc opravdu projednala s vedením SVJ. To se sice stalo, ale efekt byl nulový. Předseda a jeho zástupkyně jí řekli jediné: nemohou s tím dělat vůbec nic. Chápou, že sousedé jsou problémoví vlastníci, ale poradit si s nimi musí sama. Někdy se jí zastal muž ze sousedství, kterému se Kláry zželelo a také mu vadily hlasité vulgární nadávky na chodbě, ale tím to končilo. Nikdo nechtěl jít do přímého konfliktu. Když se za stěžovateli po hlasitém křiku vypravila Klářina příbuzná, která se jí chtěla zastat, nechala se zastrašit.
Rada bývalé spolužačky
Klára po rozchodu s partnerem a vlivem nepohodlí v domě začala užívat antidepresiva. Ani ta jí ale nepomohla překonat úzkosti. Doma, na místě, kde se měla cítit se svou dcerou bezpečně, cítila největší nepohodlí a stres. V bytě tak trávily stále méně času.
Na třídním srazu se svou gymnaziální třídou potkala bývalou spolužačku, která vystudovala práva a stala se soudkyní. Během hovoru se dostaly i k tomu, co Klára momentálně prožívá. Spolužačku to zaujalo a dala jí naději, že její situace není neřešitelná. Pro začátek jí poradila, aby tyranii sousedů řešila s pomocí odkazu na ochranu pokojného stavu. Tu do roku 2013, předtím než byl vydán nový Občanský zákoník, mohly zajistit správní orgány jako je například městský či obecní úřad, a to ve zkráceném řízení. Od vydání nového zákoníku je možné tuto záležitost řešit výhradně u soudu. Bývalá spolužačka ale Kláře doporučila nejprve doručit sousedům písemnou výstrahu, že tak učiní. „Někdy to pomůže a žádné soudní jednání už není potřeba,“ vysvětlila.
Klára tak učinila. Poslala sousedům doporučený dopis s výstrahou. Podrobně vypsala, proč jsou jejich výtky nedůvodné a v čem jsou pro ni obtěžující. Dále zmínila, že pokud toto chování neustane, dá podnět soudu bude požadovat ochranu a obnovení pokojného stavu. Nezapomněla zmínit potřebné paragrafy, což oficialitu dopisu ještě umocnilo.
Příběh mé kamarádky měl šťastný konec. Nikdo pokojný stav obnovovat nemusel, protože nastal přirozeně a sám. Sousedi se zalekli a s obtěžováním přestali. Sice se při náhodném setkání v domě stále tváří velmi nepřátelsky a zřejmě jí příležitostně provedou nějaký naschvál, jehož viníka je nemožné odhalit, ale už se nikdy nestalo, že by vůči ní měli jakékoliv výtky, nebo ji dokonce slovně napadli.
