Článek
Během mého mateřství se mi to stalo už mockrát. Dcera se zastavila a nechtěla jít dále, chtěla se nést nebo se prostě kvůli něčemu hodně zlobila a hlasitě vyjadřovala svůj nesouhlas. Dělo se tak ale na veřejnosti a na to není v Česku nikdo zvědavý. Přesto, že doba pokročila a mnoho z nás už se dozvědělo, jak se vyvíjí dětský mozek a že emoce v útlém věku zkrátka ještě neumí zpracovávat. Dřív se to řešilo způsobem, který bychom dnes mohli bez váhání označit za surový. Mnozí ale viděli okamžité výsledky, a tak jej dosud považují za ten nejlepší možný.
Osvědčená metoda
A tak se od zcela cizích lidí od začátku dovídám, jak jsem selhala ve výchově, jak oni by dceři dali na zadek, až by jí zmodral, nebo mi chtějí dceru odnášet pryč. To vše se dělo hlavně v době, kdy dcerka byla batole nebo krátce poté. Většinou takové lidi ignoruji, ale někdy je nemožné mlčet. A tak jsem například v případě jedné mimořádně „vlezlé“ paní směrem k vyděšené dcerce nahlas pronesla: „Neboj, paní tě neodnese. Zavolám na ni policii a oni si s ní poradí, děti se unášet nesmějí, byl by to trestný čin.“ Výraz zmíněné paní byl k nezaplacení stejně tak rychlost, se kterou zmizela z našeho dosahu.
Obvykle jsem ale mírnější. Snažím se takové seniory spíše poučit. „Víte, rozumím tomu, že mi chcete pomoct, ale nedělejte to. Tohle strašení opravdu není pro děti dobré. To, že ještě neumějí zpracovávat emoce jako je třeba hněv je v tomto věku normální. Teď potřebuje spíše cítit pocit bezpečí než opak,“ pronesu například. Musím říct, že většina lidí se po takových slovech stáhne, nebo dokonce omluví.
Sama si vzpomínám, že velmi podobně mne v dětství strašili dospělí lidé u nás na vesnici. Dělo se to často a tuším, že to mnohdy ani nebyla reakce na dětské „zlobení“, ale zkrátka „vtipný“ druh škádlení. „Hezká a hodná holčička, maminko. To já si ji asi vezmu domů, takovou bych potřebovala,“ říkala jakási cizí paní matce, kterou potkala v samoobsluze. „Ona se stydí, tak to já si jí asi vezmu k nám. Tam se naučí mluvit,“ říkala jiná.
Můj strach z cizích lidí to ale rozhodně nesnižovalo. Naopak. Ke všem dospělým lidem jsem byla v dětství poměrně podezíravá. Nabyla jsem také strach z toho, že mne moji rodiče nedokážou ochránit před lidmi, kteří mne ohrožují. Proč něco nedělají? Opravdu mě nechají odvézt tou cizí paní?
Otevírají staré rány
Za svou dceru se musím postavit. Osvojili jsme si ji v útlém věku, ale trauma ze ztráty biologické matky přesto má. Pocit bezpečí je pro ni naprosto nejdůležitější. Jakékoliv „humorné“ narážky na odnesení nebo představa, že by mohla být znovu opuštěna, v ní otevírají staré rány. „Svět je nebezpečné místo a důvěřovat nejbližším se nevyplatí, protože mne mohou kdykoliv opustit,“ - takové je její základní nastavení. To se den po dni snažíme nabourávat a utvrzovat ji v tom, že to tak není a může nám plně důvěřovat. Jenže pak přijde cizí člověk, který nám do naší snahy „hodí vidle“. A navrch často přidá hlášku o tom, že je to „zlé dítě“. Ano, i to si osvojené děti často myslí. Proč by je nejbližší jinak opouštěli v těch nejzranitelnějších chvílích?
Někdy proto raději vysvětlím, jak to mé dítě má. Obvykle tím babičkám - únoskyním vyrazím dech. „Chápu, že mi chcete pomoci, ale neříkejte to prosím. Dcera je osvojená a má za sebou těžké zkušenosti včetně opuštění. Takovými řečmi ji neuvěřitelně děsíte,“ řekla jsem například nedávno jedné paní ve velkém obchodním centru. Viděla jsem na ni, že jsem ji šokovala a začala si mi omlouvat. Věřím, že příště si podobnou „pomoc“ odpustí.
Nechci ale úplně každému na potkání sdělovat, že moje dcerka je osvojená. Je to naše soukromá věc a především věc mé dcerky. Někdy to ale udělat jednoduše musím. Od lidí jsem již mnohokrát slyšela neuvěřitelně necitlivé věci. Jakoby nedomýšleli, že děti za sebou mohou mít různé zážitky a podobné neuvážené řeči jim mohou ublížit. Zvláště o osvojených dětech a jejich traumatech ví veřejnost zoufale málo a nepovažuje za nutné přemýšlet o tom, jaký dopad to na dítě může mít.
Zadělat na pozdější problémy
Rozumím tomu, že předchozí generace takové informace neměly a dnes už nemají důvod si je doplňovat. Existuje sice řada studií, které dokazují, že děti, které vystavujeme zbytečnému stresu a strachu, mají v dospělosti vyšší riziko rozvoje třeba úzkostných poruch, ale k uším mnoha lidí takové zprávy nedorazí. Nezbývá proto, než je poučit.
Podobné strašení škodí všem dětem, nejen těm osvojeným. I děti, které od začátku vyrůstají v milujícím a stabilním prostředí, mohou vlivem takových zážitků začít pociťovat úzkost a nejistotu, pokud jsou vystaveny podobným „vtipům“. Právě pocit bezpečí je zásadní pro jejich zdravý vývoj. Takové chování děti učí jediné - reagovat na strach a podvolovat se autoritám z obav před trestem.
Pokud chceme, aby z našich dětí vyrostli sebevědomí a psychicky odolní lidé, musíme je vychovávat bez vyvolávání zbytečného strachu. Generace před námi i po nás často jednaly jinak, což se odráží i na našich vlastních problémech v dospělosti. Je načase vystoupit z tohoto začarovaného kruhu a přesvědčit děti, že svět je bezpečným místem, kde se nemusí bát projevit své pocity.
