Článek
Jak mám dítě oblékat do školy, ptala se v jednom internetovém mateřském fóru maminka šestileté dívky, která nedávno nastoupila do první třídy. „Přijde mi, že to pro ni bude nepohodlné, když bude celý den třeba v riflích, oni tam různě sedí na koberci, staví na zemi stavebnice, někdy i leží (alternativní škola). Pak ještě třeba družina, kde si budou hrát skoro jako ve školce - dokonce část družiny skutečně tráví ve třídě školky. Kromě toho přijde zima, bude oblečená teple na cestu a pak se ve třídě zpotí,“ popisovala situaci bezradná matka prvňačky.
Odpovědi rodičů byly různé. Od těch nápomocných až po udivené. „V čem přijde ráno, v tom bude celý den, ne? Je načase zvykat děti na nepohodlí. Naši rodiče to přece také vůbec neřešili,“ napsala jí lakonicky jedna z uživatelek fóra. Další maminky doporučovaly všemožné materiály, které jsou měkké, ale přitom vypadají jako džínovina. „Tepláky jim fakt nedáš,“ komentuje další uživatelka své doporučení. Ale proč vlastně?
Oblíbený kousek
Mnoho dospívajících tepláky miluje. Tak moc, že je chtějí nosit i do školy. Tam, kde to neřeší, přichází denně do třídy klidně i třetina z nich právě v tomto mimořádně pohodlném oděvu. Někdy jde o průměrně drahé značky, jindy by se nám při pohledu na cenovku zřejmě poněkud zatmělo před očima. Ano, obchodníci už tuto módu dávno reflektují a ví, co je pro náctileté důležité.
Jako středoškolská učitelka to vůbec neřeším. Nemyslím si, že by mi do toho, jak jsou mí - často čerstvě plnoletí - studenti oblečeni něco bylo. To je nanejvýš v kompetenci rodičů a osobně jsem se pokušení někoho v tomto směru usměrňovat naštěstí nepodlehla. Ne všem mým kolegům se to podařilo, mnozí mají tendenci vychovávat, což odůvodňují tím, že už brzy nastoupí do pracovního procesu a tam jim takové oblečení nikdo tolerovat nebude. Snažím se své studenty nepodceňovat. Věřím, že mezi školou, prací a kupříkladu kulturní událostí dokáží rozlišovat. Ostatně, měla jsem šanci ověřit si to. Na vánoční koncert či divadelní představení se dokáží obléknout, „jak se sluší a patří“. Jsem především ráda, když se studenti dostatečně soustředí a cítí se dobře v tom, co mají na sobě. Nepochybně pak z mých hodin mají více, než kdyby řešili, kde je co tlačí a jak se na židli usadit tak, aby se to dalo vydržet po několik hodin. A právě to je cílem mého působení ve škole.
Sama jsem kdysi dostala nařízení, jak má vypadat můj pracovní dress code. Bylo to v době šílených veder roku 2016, kdy teploty po dlouhé dva týdny téměř atakovaly čtyřicítku. Požadavek zaměstnavatele zněl jasně - všechny dámy musí k sukni a šatům vždy a za všech okolností nosit silonky. Jako ženy jsme se domluvily a hromadně jsme tento bod ignorovaly. Nutno dodat, že postiženy jsme za tento hromadný bojkot silonek nikdy a nijak nebyly.
Příliš osobní sféra
Na pohodlném oblečení do školy nevidím nic špatného. Nedomnívám se, že smyslem vzdělávání je zasahovat do tak osobní sféry člověka, jako je právě oblečení. Možná to tak mám i proto, že jsem do školy nastoupila ještě před rokem 1989. Zažila jsem situace, kdy učitelky nutily děti sundat třeba kříže z krku nebo jim vadil konkrétní typ džínů. Všechny děti tehdy poslušně poslechly a soudružkám učitelkám vyhověly. Neměly totiž na vybranou, přísný trest by je neminul. Cítily ale velkou křivdu, protože právě oblečení je způsob, kterým mladí lidé vyjadřují svou identitu.
Jakkoliv se jako učitelé můžeme vnitřně ošívat při pohledu na mladého člověka, který přijde do školy v teplákách, není jeho dress code naší věcí. Na prvním stupni bychom takovou věc neměli řešit vůbec. „Zvykat děti na nepohodlí,“ jak mamince z úvodu článku radila jedna z uživatelek, opravdu není třeba. Našim cílem je udělat prostředí ve škole příjemné, uvolněné a bezpečné. Aby děti získaly ke škole a vzdělání lásku, ne k tomu, aby ji vnímaly jako místo, kde budou zažívat jen nepohodlí a kde to budou muset nejméně devět dlouhých let nějak „přežít“. Řešit bychom to neměli ani u starších dětí, to je v kompetenci rodičů. V období, kdy děti dozrávají a hledají svou identitu, bychom pro to, co z pozice starších vnímáme jako výstřednost, měli mít mnohem více pochopení. Obzvláště v situaci, kdy děti čelí vážným psychickým problémům. I oblečení pro ně může být štítem, který jim poskytuje pocit bezpečí a chrání je.
A jak je to se zákony? Navzdory tomu, že se ve školních řádech často objevují požadavky, jak by děti měly být oblečeny, školy to vymáhat nemohou. Školský zákon totiž o vhodném oblečením do běžné výuky mlčí. A jelikož školní řády musí být vždy v souladu s tímto zákonem, který je jim nadřazený, měly by mlčet i ony.
