Za nás ty děti tolik nebrečely

Moje dcera byla velmi uplakané miminko. Mělo to své důvody, na které jsme museli teprve postupně přijít, ale ani tak se situace téměř do jejích dvou let nezlepšila. V té době jsem dostávala spousty rad a doporučení od zkušených maminek i babiček. Doma, na návštěvě, v obchodě i v dopravních prostředcích. Všechny věděly daleko lépe než já, co moje dítě potřebuje.

„Proč ji- taháte v tom nosítku, vždyť si křiví záda a nelíbí se jí to. Nejlepší je kočárek!“

„Má hlad, dejte jí najíst!“

„Má žízeň. Dej jí sladký čaj, mléko jí nestačí.“

„Je jí zima. Nedala jste jí ponožky!“

„Oslaď jí to mlíčko/jídlo, bude ti lépe jíst a nebude brečet.“

„Je rozmazlená, protože sis ji tak naučila. Teď ti bude řvát pořád!“

„Odlož ji samotnou do pokoje a zavři dveře. Jinak nepřestane brečet nikdy!“

„Kdybys ji nechala vyřvat, procvičila by si plíce a zvykla by si, že svět se netočí kolem ní. A ty bys měla od ní pokoj.“

Takové a mnohé další rady jsem dostávala zcela běžně i od lidí, které jsem viděla prvně v životě. V naprosté většině šlo o ženy (a ve výjimečných případech i o muže), které byly o jednu nebo dvě generace starší. Často byly přesvědčeny, že pláč dcery souvisí s tím, že jsem „moderní“ matka. Tento „speciální živočišný druh“ podle nich vychovává přecitlivělé děti, které často pláčou jen z rozmaru a aby zaměstnaly matku.

„Za nás ty děti tolik nebrečely,“ řekla mi jedna žena a vysvětlila mi, že to bylo tím, že její generace neřešila žádné zbytečné alergie a když byl nějaký problém, dítě dostalo do jídla či na dudlík cukr nebo med. „Děti byly spokojené a my od nich měly klid,“ vysvětlila mi ve chvíli, kdy jsem měla na ruce sotva tříměsíčního kojence. Argument, že takhle malé dítě je na obě dochucovadla příliš malé, ji nepřesvědčil. „My to tak dělaly a naše děti taky vyrostly!“

„Dneska si každá stěžuje, že dítěti rostou zuby a ono má bolesti nebo horečky. Za nás nic takového nebylo. Ty dnešní matky si hrozně vymýšlejí,“ tvrdila mi babička dětí, kterou jsem potkala v herničce pro batolata. Naše dcera sice problémy se zuby neměla, ale znám poměrně dost jiných maminek, které z tohoto důvodu probděly spoustu nocí. Pomyslela jsem si, že paní zřejmě měla u svých dětí stejné štěstí jako já a vzhledem k tomu, že možností komunikovat s jinými matkami tehdy bylo méně a po několika desítkách let si zřejmě již nevzpomíná, že ne všichni rodiče na tom byli stejně jako ona. Měla jsem chuť jí povědět, že se dopouští konfirmačního zkreslení, neboť si vybavuje jen ty vzpomínky a informace, které ji podporují v názoru, který si vytvořila. Platí to zřejmě nejen o zubech, ale i o dalších potížích, kterými děti běžně trpí a trpěly. Raději jsem té dámě ale neoponovala, protože přesvědčený se těžko přesvědčuje, ale má energie, které se mi skutečně příliš nedostávalo, by tak přišla vniveč.

I když vím, že lidská paměť je milosrdná a někdy nám z paměti vymazává vzpomínky na těžká období, stejně je mi této generace líto. Z rad, které dostávám, lze totiž poskládat určitý obraz toho, jaké to pro ženy a jejich malé děti bylo dříve. Extrémní péče a blízkost hlavní pečující osoby, kterou je většinou matka, byla nežádoucí. Od narození tak byly děti trénovány v tom, aby neplakaly a dokázaly potlačit některé reflexy. Třeba ten, který se týká potřeby dostat jídlo na požádání a cítit se bezpečně. To by tehdy ženy nemohly zvládnout. Z rozhovorů s mou matkou a babičkou jsem zjistila, že tehdejší společnost, která ještě pořád upřednostňovala maloměšťáckou morálku, viděla ženu jednoznačně jako hospodyni a pečovatelku nikoliv o dítě, ale o živitele rodiny. Jak by byla vnímána žena, která by v této roli selhala? Nejspíš jako špatná, bezcharakterní a rozhodně nevhodná pro manželství.

Potřeby dítěte tak byly nutně upozaděny. Soudím tak třeba z překvapení starších dam, které valí oči, když jim řeknu, že manželovi nechystám teplou večeři a nedělala jsem to ani na mateřské. „A co jsi celý den dělala? Vždyť on od rána pracoval a musel mít hlad?“ ptaly se. Má odpověď, že jsem se hlavně starala o dítě, protože to potřebuje mou blízkost a pocit bezpečí, je neuspokojila. „Dítě máš dát do postýlky, vydrží tam klidně celý den. Ty máš na starosti hlavně domácnost a máš se postarat, aby tvůj manžel byl najedený a měl vypráno a vyžehleno.“ Tím obvykle diskuse končily, protože jsem se bála konfrontace, ve které bych se nevyhnula vysvětlování, že jsem na mateřské s dítětem, nikoliv s manželem.

Jednou jsem to ale nevydržela, a to ve chvíli, kdy šlo o mou rodinnou příslušnici. „Já vím, že jste děti ládovaly cukrem a medem od narození, dávaly jim od konce šestinedělí krupicovou kaši, aby v noci lépe spaly. Přes den jste jen přebalily a nakrmily sunarem a nechaly je v postýlce. Důležité bylo to, aby domácnost byla v pořádku a manžel byl spokojený . Vlastně jste si děti moc neužily, ale já to takhle prostě nechci, a tak mi podobné rady už nedávej.“

Od té doby se mnou ona příbuzná skoro dva roky nepromluvila a naše vztahy jsou i nadále chladné. Mrzelo mne to, protože ji považuji pro sebe i pro dceru za důležitého člověka. Mrzí mne, že tato generace žen nás není schopna respektovat. Samy nejspíše své matky a tchyně poslouchaly, protože v době, kdy rodily, byly často ještě samy dětmi. Většina z nás to má jinak. V době, kdy se stáváme matkami, si již dokážeme informace vyhledat a vyhodnotit samy a rozhodnout se, které přijmeme za své a které odmítneme. Mrzí mne, že je pro ně konfrontace se současností, kdy mnohem více přemýšlíme o tom, jak dětem dopřát to, co skutečně potřebují, bolestná natolik, že ji raději znevažují.

Neplatí to ale naštěstí vždycky. Jiná moje příbuzná mi řekla, že ji mrzí, že tehdy neměli tolik informací jako my. „Bylo by to asi náročnější, ale možná bychom na tom s tou ženskou emancipací nebyli pořád sto let za opicemi. Kdybychom už před 40 lety věděly, že tím, kdo potřebuje naši neustálou péči jsou děti a ne manžel, který má stejně jako my dvě ručičky a na rozdíl od nás pracoval jen osm hodin denně, byly bychom dneska mnohem dále. Byly jsme samy proti sobě i svým dětem.“

Díky za každou ženu, která dokáže svůj pohled změnit.