Článek
Bývalý diplomat, učitel marxismu-leninismu a dlouholetý člen Komunistické strany Československa (KSČ) se stal terčem kritiky nejen od opozice, ale i od vlastních straníků. Objevilo se desítky článků a polemik, včetně autora tohoto blogu.
Náš minulý článek k tomuto tématu vzbudil řadu ohlasů a bohatou diskuzi, přičemž byla často zpochybněna i anonymita autora. Pro ni však existuje velmi pádný důvod související s bezpečností, a proto i tyto řádky zůstanou nadále anonymní. Pokud důvod pomine, autor své jméno zveřejní.
V tomto článku se podíváme na Votápkovo působení po roce 1989, na to, proč zůstával v Komunistické straně až do roku 1992, co mohl radit v Ústředním výboru KSČ a komu možná pomáhal s transformací státních firem do rukou nových oligarchů, proti kterým se současná Pirátská strana opakovaně a silně vymezuje.
Přerod od komunismu k demokracii: Votápkova role v časech porevolučních změn
Sametová revoluce v roce 1989 znamenala pro mnoho komunistů konec jedné éry. Ne tak pro Vladimíra Votápka.Podle vzpomínek Jiřího Dolejše, bývalého člena KSČM, Votápek i po revoluci pravidelně navštěvoval Ústřední výbor KSČ (později KSČM), kde „rozdával rozumy“ jako externí poradce nebo lobbista. Dolejš ho popisuje jako člověka, který se aktivně zapojil do diskusí o reformách strany v době, kdy ji vedl Jiří Svoboda (tedy do roku 1993).
Proč ale zůstával v KSČ až do roku 1992, kdy se strana formálně transformovala na KSČM? Oficiálně Votápek tvrdí, že členství v KSČ lituje a považuje ho za chybu také vysvětluje, že chtěl stranu reformovat, toto vysvětlení může, ale nemusí být pravdivé.
Nabízí se však i jiná, mnohem prozaičtější a pro některé aktéry výhodnější motivace. Kterou samotný Votápek připouští v rozhovoru na DVTV.
Kariérní a společenský posun. Spekuluje se, že mnozí z „zůstavších“ komunistů aktivně pomáhali s přesunem „socialistického“ majetku do kapitalistických rukou – často do rukou těch, kteří byli s bývalým režimem úzce spjati. Vladimír Votápek, se svými kontakty na ÚV KSČ, zkušenostmi z nejvyšších špiček předlistopadové KSČ a deklarovanou rolí „poradce“, se v tomto kontextu stává mimořádně zajímavou postavou. Mohl být jedním z těch, kteří „radili“ s převodem majetku a s vytvářením struktur, jež umožnily rychlé zbohatnutí vybraným jedincům? Je možné, že jeho analytické schopnosti a přístup k informacím byly využity k mapování a následné „transformaci“ cenných státních aktiv do soukromých rukou? To by vysvětlovalo jeho setrvání v umírající straně a pravidelné návštěvy ÚV – nešlo o ideologii, ale o pragmatickou pomoc při „převodu moci a majetku“. Říkalo se tomu privatizace.
Nebezpečí tak nespočívá jen v ideologické rovině, ale spíše v přetrvávajících vazbách, síti kontaktů a potenciální zranitelnosti vůči vydírání či vlivovým operacím. Lidé, kteří se pohybovali v nejvyšších patrech komunistického režimu a následně v transformaci, mohli být svědky, nebo dokonce aktivními účastníky, mnoha šedých zón a potenciálně nezákonných praktik. Jejich znalosti a kontakty, byť staré desítky let, mohou být stále cenné pro určité lidi, respektive skupiny.
Naivní iluze reformy a přetrvávající stíny nad činností Votápka
Naivní představa, že se komunistická strana zreformuje, byla od počátku odsouzena k zániku. Komunistické strany, založené na totalitní ideologii a kontrole, nemohly jednoduše přijmout principy volného trhu a demokracie, aniž by se rozpadly. Ti, kteří v nich zůstávali, mohli mít různé motivace. Někteří možná skutečně věřili v „socialismus s lidskou tváří“, jiní byli prostě oportunisté, kteří se snažili přečkat bouři, anebo někomu pomoci k privatizovaným majetkům.
Jedna z nejznámějších polistopadových novinářek a disidentek Petruška Šustrová ve svém článku z roku 2000, který se zabývá přetrvávající přítomností absolventů sovětských škol (zejména MGIMO) ve vysokých funkcích českého Ministerstva zahraničních věcí, vrhá na tuto dobu ostré světlo. Poukazuje na to, že i deset let po pádu režimu si tito jedinci udržovali klíčové pozice, a kritizuje fakt, že se na ně nevztahoval lustrační zákon. Tento jev, který Šustrová popisuje, dokonale zapadá do kontextu Votápkova setrvání. Naznačuje, že i když se zdálo, že starý systém padl, mnoho jeho pilířů a aktérů zůstalo na místě, často s nezpochybnitelnými vazbami a expertízou, která mohla být v turbulentní době transformace využita zejména ve prospěch úzkých skupin, které známe dodnes a proti kterým se Piráti silně vymezují.
Šustrová nám ukazuje, že vliv starých kádrů nebyl pouze otázkou stranické příslušnosti, ale i profesního zázemí a sítí. Pokud absolventi sovětských škol, potenciálně vázaní na KGB, udržovali vliv v diplomacii, je logické, že i v ekonomické sféře se mohly angažovat podobné struktury a jednotlivci. Jejich znalost systému, kontaktů a procesů byla pro nově se formující kapitalistické prostředí neocenitelná. Paradoxně tak ti, kteří v minulosti systém budovali a řídili, se stali „experty“ na jeho demontáž a přerozdělení. Nejednalo se tedy nutně o idealistické „reformisty“, ale spíše o pragmatiky, kteří si uvědomili, že starý svět končí a je třeba se postavit na stranu vítězů, nebo si alespoň zajistit výhodnou pozici v novém uspořádání. Bohužel následky konání těchto bezskrupulózních lidí vidíme dodnes. Země zaostává i za Polskem, staré struktury neustále pronikají do vedení státu.
Co a komu radil v ÚV KSČ a komu pomáhal s transformací komunisty řízených podniků?
Podle Dolejše a dalších svědectví se v ÚV KSČ řešily transformační scénáře: šoková terapie, otevírání ekonomiky a role KSČM jako „transformované levice“. Votápek se zaměřoval na zahraniční politiku a „brainstormy“ s externisty. Spekulativně se nabízí otázka: Mohl radit o tom, jak převést státní majetek do soukromých rukou? V 90. letech probíhala kupónová privatizace, která vytvořila nové oligarchy. KSČM měla vliv na mnoho bývalých státních firem, a reformní křídlo (kde Votápek působil) pomáhalo s jejich transformací. Komunismus tenkrát zakázán nebyl a komunističtí lídři a ekonomičtí experti vycítili rychle příležitost, jak se stát vzornými kapitalisty.
Kdo mohli být příjemci Votápkovo rad? Komu přesně radil a s čím? Bylo jeho angažmá čistě technické a analytické, nebo se podílel na strategických rozhodnutích, která měla dalekosáhlé dopady na budoucí ekonomické uspořádání země? Respektive, jak z bývalých komunistů udělat zasloužilé účastníky privatizace? A příkladů je nezpočet, stejně tak jako návštěv Votápka na ÚVKSČ v letech 1990 – 1992.
Zde se dostáváme k jedné z nejpalčivějších otázek české transformace: Kdo profitoval z privatizace státního majetku a jak se komunistické státní firmy dostávaly do rukou novodobých oligarchů, které známe dodnes? Dokonce seděli nedávno i ve vládě.
Votápek sám tvrdí, že později v diplomacii bránil „tunelování“ ruského dluhu (70 miliard Kč), což ho stálo prověrku. Ale proč o tom neexistují primární zdroje? A jaké je pozadí bezpečnostních prověrek, o které Votápek v té době nedobrovolně přišel?
Ne všichni komunisté zahazovali průkazy z ideologických důvodů. Někteří, jako Votápek, mohli vidět v KSČM nástroj pro „řízený přechod“ do kapitalismu – privatizaci majetku, která obohatila vyvolené. V 90. letech mnoho bývalých komunistů ovládlo firmy přes kupónovou privatizaci (např. případy jako Motoinvest, v té době vznikající Babišovo impérium atd.). Zůstání ve straně tak mohlo sloužit k ochraně zájmů „starých struktur“, z lidí jako Votápek se stávali pro novou elitu důležití lidé s důležitými informacemi. Bohužel nebyli tyto informace a expertízy využity pro společnost, ale pro úzký okruh lidí.
Votápkův příběh: Stín minulosti, který nás nutí se ptát
Votápkův příběh je připomínkou, že mnoho otázek z doby transformace zůstává nezodpovězených a mnoho postav nebylo plně dešifrováno. Stín minulosti se občas objeví na nečekaných místech, a nutí nás klást si otázky o hloubce proměny a o tom, zda jsme se poučili z lekcí historie. Dokud nebudeme schopni plně porozumět všem aspektům této doby, bude existovat riziko, že některé staré mechanismy a kontakty zůstanou aktivní, ať už vědomě, nebo nevědomě, a budou ovlivňovat přítomnost i budoucnost naší společnosti. Jak uvádí známý bloger Visegrádský jezdec, Česká republika je druhá na světě v podílu oligarchizace státu, hned za zkorumpovaným a totalitním Ruskem. Jezdec pokračuje úvahou, že toto spojení se obtáčí jako chobotnice a naši oligarchové mají tedy obrovský mediální a politický vliv, tak se tento problém, který nás stojí ročně desítky miliard korun, na veřejnosti téměř nediskutuje a nejčastěji se o něm důrazně mlčí. Ale tento problém nevznikl jen tak, rodil se právě v letech bezprostředně navazujících na sametovou revoluci, v letech, kdy se Votápek velmi aktivně profiloval jako poradce dříve nejsilnější strany, která se chtěla udržet u moci. Byť třeba reformovaná. A to nebezpečí jejich návratu je tu s námi dodnes, možná dokonce silnější než kdykoliv před tím.
