Článek
A co je na tom nejvtipnější? Často jim to prochází!
Říká se, že „lež má krátké nohy“. Když se ale podíváme na některé politiky, spíš to vypadá, že mají dlouhé, pružné nohy, protože dokáží skákat od jedné pravdy k druhé tak rychle, že by jim Usain Bolt záviděl. Co jim včera připadalo naprosto nezbytné, dneska už zcela popírají. A zatímco my smrtelníci máme občas problém si zapamatovat, co jsme měli k snídani, politik ví přesně, jakou lží vás krmil před týdnem. Jen si připraví nový příběh, takový malý upgrade.
„Jak někdo může lhát takhle do očí všem?“ To je otázka, kterou si klademe skoro pokaždé, když sledujeme tiskovou konferenci nebo nějakou předvolební debatu. A odpověď je jednoduchá – no, je to politik. To je totiž diagnóza, se kterou se narodí, nebo kterou možná získají, když poprvé vkročí do politické arény. Diagnóza: „Političnost neboli vrozená schopnost lhát bez toho, aby jim zacukal jediný obličejový sval.“
Podívejme se na to z jejich pohledu. Kdyby řekli pravdu, mohli by přijít o voliče, o podporu nebo o důvěru. A tak raději obalí pravdu do pěkného balíčku, přelepí ho mašlí a prodají vám ho jako dárek. A vy, nebohý volič, si ten balíček otevřete a zjistíte, že je prázdný. Někdy se dokonce zdá, že v jejich hlavě běží jakýsi vnitřní filtr, který automaticky převádí všechno, co je pravdivé, na něco použitelného v politické kampani.
Abychom ale nebyli jen krutí, musíme uznat, že práce politika je vlastně neuvěřitelně náročná. Umět jedním dechem slíbit něco naprosto nereálného, a zároveň vysvětlit, proč to vlastně nikdy nebylo myšleno vážně, to je skutečně umění. „Vždyť já to tak nemyslel!“ – to je fráze, kterou by mohli mít vytesanou do štítu. Možná bychom jim na konci každého projevu mohli tleskat. Ne za obsah, ale za výkon. Protože lhát na tak vysoké úrovni, to není jen tak. To chce trénink, zkušenosti a především pevné nervy.
Ale proč jim to vlastně tak snadno prochází? Možná jsme my, voliči, také trochu na vině. Kolikrát jsme totiž raději, když nám politik slíbí něco nádherného, i když víme, že to nemůže splnit, než kdyby nám řekl krutou pravdu. Je to jako když vám automechanik říká: „Jo, to bude jen maličkost, deset minut a hotovo.“ Vy víte, že to není pravda, že tam strávíte celé odpoledne, ale stejně mu chcete věřit. A s politiky je to stejné. Snad všichni tak nějak doufáme, že tentokrát to bude jiné. Že právě tenhle slib, tenhle politik, konečně splní to, co slíbil.
Co by se asi stalo, kdyby politici museli mluvit jen pravdu? Představte si, že by před volbami přišel na scénu a upřímně řekl: „Vážení občané, bude to peklo. Daně vám zvednu, sliby nesplním a vůbec, příští čtyři roky budete nadávat.“ Myslíte, že by ho někdo zvolil? Samozřejmě, že ne. Takže jim vlastně ani nic jiného nezbývá, než malinko ohýbat realitu. Jen trošku. Aby to znělo dobře.
Jistě, je tu i možnost, že někteří politici vlastně sami věří tomu, co říkají. Že lžou, aniž by si to uvědomovali. V tom případě by se ale nemělo jednat o diagnózu „političnost“, ale spíše o jakýsi druh politického bludu. Je možné, že se jedná o hluboce zakořeněný stav, kdy politik už sám neví, co je pravda a co lež. A pokud jste v takovém stavu, můžete si být jistí, že k tomu patří i sebevědomí. Protože abyste dokázali přesvědčit národ o tom, že černá je bílá a bílá je černá, musíte mít hodně pevnou víru – hlavně v sebe.
Na závěr bychom si ale měli uvědomit, že politika je zkrátka hra. Hra na důvěru, hra na sliby, hra na pravdu. A i když to někdy vypadá, že bychom všichni měli dostat ocenění za trpělivost, protože věříme stále stejným příběhům, měli bychom si také uvědomit, že i my můžeme být hráči. Nechcete věřit lžím? Pak přestaňte volit ty, co je šíří. Jinak se budete dál ptát: „Jak někdo může lhát takhle do očí všem?“ – a odpověď bude stále stejná: „No, je to politik.“
