Článek
Ale když si to přečtete drobným písmem, zjistíte, že neomezeně je jen mezi 3:00 a 4:15 ráno, data se při prvním použití vypaří a kapr je jen hologram. S předvolebními sliby je to stejné: vypadá to hezky, ale realita přichází až po volbách.
Každý volební cyklus má svou klasickou sadu příslibů. „Snížíme daně! Zvýšíme platy! Postavíme deset tisíc nových bytů! Každému dáme jednorožce a jeho vlastní důl na zlato!“ A lid si spokojeně mne ruce. Ovšem jakmile volební urny sklapnou a politikaři se zabydlí ve svých kancelářích, začíná druhá fáze: „Podívejte, my bychom moc rádi, ale bohužel jsme objevili tajnou díru v rozpočtu. Cože? Někdo nám to říkal už předtím? No, asi jsme ho zrovna neposlouchali.“
A tak přichází kruté probuzení. Snižování daní? Ano, ale jen pro miliardáře a jejich domácí mazlíčky. Zvýšení platů? Samozřejmě, ale jen poslanců. A ty byty? Stavět se bude! Tedy pokud nejste normální občan, ale spíše developer s armádou lobbistů.
Jak se blíží další volby, politici začínají přepínat do předvolebního módu. Náhle zjišťují, že lidem se daří špatně a že je nutné něco změnit. Tedy alespoň něco říct do kamer. Opatrně se začnou připravovat sliby na další volební cyklus. „Teď to už opravdu uděláme jinak!“ Ale volič, byť občas zapomněl, pořád nějak tuší, že tahle pohádka už tu byla.
Někdo by si mohl myslet, že by voliči mohli něco změnit. Ale volby jsou jako oběd v jídelně: můžete si vybrat mezi jídlem A a jídlem B, ale nakonec je to stejně ten samý blaf, jen jinak ochucený.
A tak se cyklus uzavírá. Volby přijdou, sliby se rozdávají, voliči věří, politici se smějí a realita se zase postaví na hlavu. A za čtyři roky se zase budeme divit, že jsme to neviděli přicházet.
Politická alchymie: Jak se sliby mění ve vzduch
Mnozí se ptají, jak je možné, že politická slibotechnika stále funguje. Odpověď je jednoduchá: je to dokonale propracovaný systém přetvářky, kde se reálná data a fakta nahrazují emocemi, dojmy a výmluvami.
Každý politik má v rukávu arzenál oblíbených výmluv, které se cyklicky opakují. Když se lidé ptají, proč nebyly splněny sliby, přichází standardní odpovědi:
- „Předchozí vláda nám tu zanechala spoušť!“ – Bez ohledu na to, jaká vláda vládla předtím, vždycky to byla ona, kdo všechno pokazil. I když byla u moci ta samá strana.
- „Ekonomická situace se nečekaně zhoršila.“ – Ano, asi tak stejně nečekaně jako to, že na jaře rozkvete tráva.
- „Museli jsme přistoupit na kompromisy.“ – Ve volbách slíbili pravici i levici, pak se rozhodli dělat nic.
- „Překvapilo nás, jak složité to je.“ – Což je fascinující, protože před volbami vždycky vědí naprosto přesně, co a jak udělat.
Kruh se uzavírá
Jelikož se tento cyklus nikdy nemění, nabízí se otázka: proč stále volíme podle stejných pravidel? Odpověď je prostá – naděje umírá poslední. Každé volby jsou jakousi politickou verzí loterie. „Tentokrát to přece musí vyjít!“
Ale jakmile se zavřou volební místnosti, všechno se vrací do starých kolejí. Vítězové slaví, poražení pláčou, voliči skřípou zuby a média se připravují na další volební šílenství. A když se blíží nové volby, znovu přijde ta stejná věta: „Teď už to bude jinak!“
A my? My si sedneme před televizi, otevřeme popcorn a budeme se tvářit, že nás to překvapuje.
