Článek
Někdo navrhne excentrického miliardáře, někdo bývalou pornoherečku, někdo svého oblíbeného youtube buditele, který je odborníkem na všechno, od geopolitiky po opravu židle. A pak je tu nemalá skupina, která rezignovaně pokrčí rameny a pronese větu, která je tak hluboce česká, že by si zasloužila vytesat do pískovce: „Vždyť je to jedno, kdo tam je.“
Tahle věta bývá zakončena dlouhým povzdechem nebo hlasitým polknutím piva, což je mimochodem základní argumentační figura domácí politologie. A je pravda, že když posloucháte tu každodenní smršť tiskovek, projevů, kauz, uniklých e-mailů, audionahrávek, přešlapů, čachrů a slavnostního stříhání pásek u nových veřejných záchodů za evropské fondy, začne se člověku přirozeně zdát, že možná opravdu nezáleží na tom, kdo nám šéfuje. Stát jede nějakým zvláštním autopilotem, který funguje, dokud mu někdo nevytrhne kabel ze zásuvky. Úředníci úředničí, policie řeší kauzy, které pak stejně zapadnou do kartonové krabice, silnice se opravují každé dva roky, protože kdyby vydržely déle, tak by někteří stavebníci přišli o práci. Všechno to působí jako perpetuum mobile české normality.
Někteří skutečně věří, že vláda je jen taková skupinka, co občas něco podepíše, občas se pohádá v televizi a jinak nemá nijak dramatický vliv na život běžného člověka. Žijeme přece pořád stejně: jednou za čas zdraží máslo, pak se chvíli mluví o migraci, potom přijde další volba, všichni se pohádají, pár politiků skončí v nějaké kauze a za oknem je pořád ten samý chodník, pořád ta samá fronta na poště, pořád ten samý věčně nas*aný řidič autobusu.
Jenže tahle krásná představa o politické zbytečnosti má v sobě drobný logický problém. Je to podobné, jako kdyby člověk tvrdil, že je jedno, kdo řídí autobus, protože autobus stejně jezdí pořád stejnou trasu. Ano, jezdí – dokud řidič nezačne zatáčet ven z cesty, netrefí sloup nebo se nerozhodne, že si dá pauzu u benzínky na dvouhodinový spánek. A my všichni v tom autobuse sedíme, zaplatení, připoutaní a doufáme, že navigace vede spíš dopředu než do příkopu.
A i když nám občas politici připadají jako špatní řidiči – takoví ti, co mají blinkr vlevo a zatáčí doprava – pořád jsou to lidé, kteří můžou velmi konkrétně rozhodovat o tom, jestli budeme žít v zemi, kde se dá normálně podnikat, vzdělávat, léčit a umírat (preferenčně co nejpozději). Jsou to lidé, kteří mohou zvednout daně, snížit daně, navrhnout, že každý občan musí mít povinně papučky do parku, nebo že třídenní pracovní týden je ideální socialistický sen, který někdo omylem nalezl v šuplíku spolu s plánem na vyhřívané lavičky v zimě.
Není jedno, kdo vládne, protože se stačí podívat na pár sousedních zemí, kde se politici rozhodli, že demokracie je sice fajn, ale oni by chtěli ještě „trochu víc moci, jen tak, na zkoušku“. Vláda, která začne nenápadně utahovat šrouby, může během několika let proměnit poměrně normální stát v místo, kde se nezávislí novináři stěhují radši do jiných zemí, soudci vysvětlují rodině, proč je sleduje policie, a opozice existuje hlavně jako folklórní skupina, která hraje jednou za čtyři roky během voleb.
Čech je přesto unikátní tvor. Je schopen prohlásit, že je jedno, kdo vládne, a zároveň nadávat každý den na vládu, parlament, prezidenta, opozici, počasí, Českou televizi, fotbalové rozhodčí, ceny piva i to, že tramvaje jezdí moc pomalu. V naší národní psychologii je zvláštní rozpor: politiku považujeme za absolutně zásadní, ale zároveň si myslíme, že je naprosto k ničemu. Je to asi něco jako s dietou – všichni víme, že má smysl, ale radši si dáme vepřo knedlo a budeme tvrdit, že kalorie jsou vynález farmaceutických firem.
Možná by se dalo říct, že není jedno, kdo vládne, ale zároveň není dobré čekat, že jeden člověk nebo jedna parta zachrání celý stát. Vlády přicházejí a odcházejí, ale český humor, pasivní agrese, ironie a nekonečná schopnost si ze všeho udělat srandu tu zůstává. A nakonec to možná není ani tak o tom, kdo je nahoře, ale o tom, jak moc jim dovolíme, aby si mysleli, že jsme úplně pitomí.
Je tedy úplně jedno, kdo vládne? Samozřejmě že ne. Ale je pohodlné si to myslet. Je to mentální teplá deka, do které se člověk zabalí, když už má plné zuby všech těch skandálů, vyjádření, tiskových konferencí a politických expertů, kteří za všeho času vědí, jak by to dělali lépe. A tak si to říkáme dál, od stolu, od piva, od monitoru, při jízdě autobusem, u kterého pořád doufáme, že řidič ví, kam jede. A že nebrzdí jen proto, aby nám vypadly kufry z police.
A když pak přijdou volby, běžíme tam jako stádo, co bylo tři roky apatické, ale v posledních dvou hodinách se rozhodlo, že budoucnost národa závisí na tom, koho zakroužkujeme. A to je vlastně hezké. Protože i když tvrdíme, že je to jedno, pořád nám na tom záleží. Což je ten největší český paradox – a možná i důvod, proč tahle země navzdory všemu pořád funguje.
