Článek
Ale poslední roky se zdá, že o tom, co se objeví na českém stole, nerozhoduje maminka, tatínek ani hlad, nýbrž tajemná entita jménem Evropská unie. A tak místo toho, abychom řešili, zda si dáme šunku, nebo salám, probíráme, jestli už náhodou Brusel nezakázal vejce natvrdo.
Samozřejmě, ve skutečnosti žádný evropský úředník nikomu nezvoní u dveří a neříká: „Občane, odteď jen ovesná kaše!“ Ale v české představivosti to funguje trochu jinak. Stačí, aby se v Bruselu schválila nová směrnice o potravinách, a u nás se rozjede hotová hysterie. Rohlíky prý už nebudou kulaté, máslo bude mít povinně jiný obal a marmeláda bude muset obsahovat víc ovoce, což paradoxně vyvolá stížnosti, že je moc drahá.
Když se například řešila slavná kauza „pomazánkového másla“, Češi brali věc skoro jako útok na národní identitu. Vždyť co je důležitější než namazat si na chleba něco, co se tváří jako máslo, i když s máslem nemá nic společného? Brusel ale trval na svém: máslo je jen to, co obsahuje dost mléčného tuku. Zbytek se musí jmenovat jinak. A tak jsme přišli o „pomazánkové máslo“ a získali „tradiční pomazánkové“. Při snídani to chutná úplně stejně, ale ten pocit, že nám „oni tam nahoře“ sahají na chleba s něčím, je prostě k nezaplacení.
Další evropský zásah do snídaňových tradic přišel s cukrem. Unie si usmyslela, že by lidé měli sladit méně. A tak se z balíčků začaly vytrácet pořádné dávky cukru. Jogurty, které kdysi chutnaly jako dort, teď připomínají bílou hmotu s ovocem někde na dohled. A český konzument nadává: „To je děs, už ani ten jogurt není sladkej.“ Jen málokdo dodá, že to možná pomůže jeho zubům a pasu.
Podobně je to s pečivem. Směrnice o obsahu soli v chlebu vyvolala menší revoluci. Pekaři museli ubrat, a tak se objevily řeči, že český chleba už není, co býval. Někteří si dokonce začali sypat sůl na chleba zpětně, aby „měli ten pravej“. V tu chvíli je úplně jedno, že směrnice vznikla proto, aby lidi neumírali na vysoký tlak. Důležité je, že „Brusel zas něco zakázal“.
A pak tu máme kávu. Nařízení o maximálním obsahu akrylamidu v pražených potravinách dopadlo i na naše ranní espresso. Výsledek? Pražírny se musely přizpůsobit a káva se někdy zdá trochu jiná. Češi si toho všimli a hned našli viníka: „To je ten Brusel, už ani kafe nám nenechaj!“ Nikdo neřeší, že méně akrylamidu znamená menší riziko rakoviny. Hlavní je, že to chutná jinak.
Samostatnou kapitolou je ekologické balení. Papírová brčka k džusům se už stala legendou. Dítě se snaží vypít svůj ranní multivitamín, ale brčko se po třech doušcích rozmočí. Rodič vztekle hledá plastové zásoby z doby před zákazem, a pokud je nemá, čeká ho ranní boj s lepenkou. I to je připsáno na vrub Bruselu.
Přesto bychom měli být spravedliví. Díky unijním pravidlům máme ve snídaňových potravinách méně pesticidů, čistší vodu v čaji a jistotu, že med skutečně obsahuje med, a ne kukuřičný sirup. Ale to už se u snídaně moc neprobírá. Tam se řeší hlavně to, že rohlík stojí čtyři koruny a „oni tam v Bruselu“ za to určitě můžou.
Česká snídaně je tak dnes něco jako politické fórum. Každý kousek rohlíku se stává argumentem, každý džem důkazem. Ať už jde o obsah cukru, jména potravin, nebo tvar banánu, vždycky se najde někdo, kdo zvedne oči od talíře a pronese větu, která zní jako mantru: „Tohle je určitě práce Bruselu.“
Nakonec to ale celé funguje jednoduše. Unie rozhoduje, čeští politici to přeloží do vyhlášek, obchody to přizpůsobí, a my si to sníme – u stolu, naštvaní, ale přece jenom s plným žaludkem. Protože co si budeme povídat – ať už Brusel zakáže cokoliv, Češi se ráno stejně nají. A večer si na to u piva zanadávají. A to je možná ta nejtradičnější česká snídaně vůbec – porce rohlíku s máslem a špetka pořádné evropské frustrace.
