Článek
Místo toho jsme dostali politickou verzi detektivky, kde se neustále řeší jedna jediná otázka: vydat, nebo nevydat? A koho vlastně? A proč zrovna jeho?
Člověk by skoro nabyl dojmu, že sněmovna je v jádru jen hlasovací automat na poslaneckou imunitu, něco jako sofistikovaný turniket před soudní budovou. Zákony počkají, inflace se zabaví sama a školství se tradičně opraví příští vládou. Hlavně aby se někdo náhodou nemusel zodpovídat před policií bez ochranného štítu mandátu. V ten moment totiž nejde o ideje, programy ani volební sliby, ale o pud sebezáchovy – a ten je v politice starší než jednací řád.
Debaty o vydání poslanců mají přitom zvláštní kouzlo. Všichni tvrdí, že nejde o osobu, ale o princip. Jen shodou okolností se ten princip vždy aktivuje, když jde o „významného člena“, ideálně s vlastním hnutím, billboardy a věrnou základnou voličů. Jména se sice skloňují opatrně, ale publikum ví své. Když se řekne trestní stíhání a politika, většina Česka si automaticky vybaví Andrej Babiš – a to i v situaci, kdy zrovna není hlavním tématem dne. Politická paměť je v tomhle směru neúprosná.
Sněmovní diskuse pak připomínají terapii ve skupině. Jeden poslanec vysvětluje, že by kolegu klidně vydal, ale teď se to zrovna nehodí, protože policie je podezřele aktivní. Druhý dodává, že spravedlnosti věří, ale ještě víc věří presumpci neviny, zvlášť když se týká někoho ze „správného tábora“. A třetí se tváří, že vůbec netuší, o čem je řeč, protože on přišel do politiky hlavně řešit ceny energií, jen se k tomu zatím nějak nedostal.
Celé to působí jako nekonečný boj o čas. O to, kdo koho unaví dřív – veřejnost, média, nebo vyšetřovatele. Mezitím se z imunitních kauz stává ústřední dramaturgická linka sněmovního dění. Když zrovna není co vydávat, nastane podezřelé ticho, které vyplní tiskové konference o tom, že „se pracuje“. Na čem přesně, to už se dozvíme později, případně nikdy.
Ironií osudu je, že většina poslanců se v kampaních předhání v prohlášeních o nutnosti očistit politiku. Jakmile ale dojde na konkrétní hlasování, očista se odkládá s pečlivostí, jakou by jim mohl závidět i památkář při rekonstrukci Karlova mostu. Národ pak sleduje přímé přenosy a marně hledá rozdíl mezi ochranou demokracie a ochranou vlastních zad.
Aby to nebylo jen o jedné tváři, imunitní drama má širší obsazení. Když se do hry zapojí někdo jako Tomio Okamura, získává celý příběh další rozměr. Najednou už nejde jen o jednotlivce, ale o svobodu slova, národní zájmy a údajné politické procesy. Argumenty se nafukují do epických rozměrů a sněmovna se mění v improvizované jeviště, kde každý hraje roli obránce demokracie, i když zrovna brání hlavně sebe nebo svého spojence.
Otázka tedy nezní, jestli se nová sněmovna zvrhla jen na boj o nevydání významných členů. Spíš jestli se jí podaří přesvědčit veřejnost, že je to jen dočasná epizoda, a ne její hlavní pracovní náplň. Protože pokud má být parlament místem, kde se řeší především to, kdo se vyhne soudu, zatímco skutečné problémy stojí frontu přede dveřmi, pak se nelze divit, že lidé ztrácejí trpělivost.
Možná je to celé jen přechodné období. Možná se poslanci rozkoukají, imunity dořeší a pustí se do práce. Anebo jsme svědky nové tradice, kde se na začátku každého volebního období nejdřív zachraňují vyvolení a teprve pak se řeší stát. V každém případě platí jedno: jestli má být sněmovna obrazem společnosti, pak ten obraz vypadá podezřele často jako skupinová fotka lidí, kteří doufají, že objektiv zrovna nezabírá jejich problém.
