Článek
Je to trochu jako když si vezmete hypotéku, ale místo splátek bance posíláte jen úroky. Dům vám zůstává, dluh také, jen peníze z účtu mizí s železnou pravidelností. A ještě horší je, že každý rok si k té hypotéce bereme další a další půjčku.
Představme si to jednoduše. Stát má dluh, což je v zásadě obří hypotéka. Akorát místo rodinného domu ručíme budoucími daněmi, místo banky máme investory a místo jednoho dlužníka celých deset milionů spolužadatelů. A teď to hlavní: tuhle hypotéku vlastně vůbec nesplácíme. Jistina se nesnižuje, nikam nemizí, jen se přelévá do dalších let. Každý rok zaplatíme úroky a řekneme si, že hlavně aby vyšlo na běžný provoz.
Jenže tím to nekončí. Každý rozpočtový schodek znamená, že si bereme další půjčku. Hypotéka se navyšuje. A čím vyšší je dluh, tím vyšší jsou i úroky. Když jste si kdysi půjčili za dvě procenta, bolelo to méně. Dnes, kdy jsou úroky výrazně výš, už to cítíme všichni. Stát totiž refinancuje staré dluhy za horších podmínek a zároveň si půjčuje nové peníze, které také nejsou zadarmo.
Výsledek? Úroky rostou rychleji než trpělivost daňových poplatníků. Sto miliard korun ročně je částka, která by ještě před pár lety zněla jako špatný vtip nebo sci-fi scénář. Dnes je to položka státního rozpočtu, nad kterou se jen pokrčí rameny. Sto miliard – to je víc než roční rozpočet některých ministerstev. To je částka, za kterou by se daly stavět silnice, opravovat školy nebo konečně řešit důchody systémově, ne jen záplatami.
Místo toho ale tyto peníze odcházejí pryč, aniž by si toho většina lidí vůbec všimla. Nikde se nestříhá páska, žádný nový most se nejmenuje „Most obsluhy státního dluhu“. Je to neviditelný výdaj, který ale o to víc bolí. Je to daň za minulá rozhodnutí a zároveň účet, který každý rok dál narůstá.
Největší paradox je, že jsme si na to vlastně zvykli. Schodek je brán jako normální stav, skoro jako přírodní zákon. Rozpočet bez mínusu by dnes působil podezřele, asi jako léto bez deště. Jenže každý ten mínus znamená další zvýšení hypotéky a další růst úroků. A ty se pak nedají obejít, odložit ani kreativně zaúčtovat.
Samozřejmě, dluh sám o sobě není sprosté slovo. Problém není půjčka, pokud dává smysl a vede k růstu. Problém je hypotéka, u které splácíte jen úroky, zvyšujete si ji každý rok a zároveň doufáte, že se to nějak samo vyřeší. To už není finanční strategie, to je víra.
Sto miliard ročně za obsluhu dluhu tak není jen číslo v tabulce. Je to připomínka, že účet běží, úroky naskakují a čas pracuje proti nám. A čím déle budeme předstírat, že se vlastně nic neděje, tím dražší tahle státní hypotéka nakonec bude. Protože i když se tváříme, že splácíme jen úroky, jednou přijde otázka, kdo a kdy zaplatí i tu jistinu.
