Článek
Ačkoli většina lidí v ní nikdy nebyla, dokáže v nich vyvolat vztek, nadávky a chuť dát si panáka na uklidnění. To všechno kvůli rozhodnutím, která se v Česku projeví až po několika měsících – a to nejčastěji ve formě dražší elektřiny, jiných žárovek nebo nového typu banánového obalu, který se sice tváří ekologicky, ale nejde roztrhnout.
Mechanismus je jednoduchý: Brusel rozhodne, česká vláda pokývá hlavou, vydá vyhlášku, a v tu chvíli se po celé republice začnou dít věci. Pan Novák v Horní Dolní zjistí, že už si nemůže koupit svou oblíbenou 100W žárovku, protože „nějaký úředník“ rozhodl, že planeta to neunese. Paní Dvořáková zase při praní nadává, že prací prášek už nepere tak, jak prával, protože „oni tam nahoře“ zakázali nějakou účinnou, ale prý jedovatou složku. A pan Karel z hospody U Lojzy má jasno: „To jsou ti Bruseláci. Já bych jim poslal účet za každou půllitrovou sklenici, co mi rozbijou tím, že všechno zdražujou.“
Nejzábavnější je, že málokdo přesně ví, kdo „Brusel“ vlastně je. V představách některých lidí jde o partu úředníků, co sedí v obrovské místnosti a rozhodují, jak znepříjemnit život obyčejným Čechům. V realitě jsou to desítky výborů, rad, komisařů a poslanců, z nichž část jsme si tam poslali sami, ale to se doma moc nezdůrazňuje. Ono by to totiž zkazilo ten krásný pocit, že za všechno může někdo jiný.
Rozhodnutí z Bruselu mají jednu zvláštní vlastnost – dokážou spojit lidi, kteří by si jinak neměli co říct. Levicový dělník, pravicový podnikatel i věčně nespokojený student jsou schopni se shodnout, že „tohle už je moc“. Třeba když přišla směrnice o omezení plastových brček. Najednou všichni v kavárně zjistili, že pít ledovou kávu papírovým brčkem je zkušenost, která má blíž k trestu než k osvěžení. A doma se pak vedly vášnivé debaty, jestli by nebylo lepší, kdyby si každý uklízel vlastní plasty a Brusel se staral o svoje.
Zvláštní kapitolou jsou evropské normy na potraviny. Když se rozhodlo, že okurka nesmí být příliš zakřivená, internet zaplavily fotografie „zakázaných“ zeleninových mutantů. Češi to pojali jako sport – kdo najde nejzvláštnější tvar, má pivo zadarmo. A když se pak směrnice potichu zrušila, málokdo si toho všiml, protože mezitím byla na stole nová kauza: obsah cukru v džemu.
A přitom, kdybychom byli upřímní, část těch rozhodnutí nám vlastně pomáhá. Díky nim máme třeba čistší řeky, lepší recyklační systém a bezpečnější potraviny. Ale uznejme, že zní mnohem lépe říct: „Nemůžu pít tuhle limonádu, protože Brusel zakázal něco, co v ní bylo dobrý.“ V té větě je totiž drama, odpor i národní hrdost.
Tragikomické je, že když už se nějaké evropské nařízení opravdu projednává, skoro nikdo se o něj nezajímá. V médiích se objeví pár článků, odborníci varují, ale většina lidí má pocit, že se to stejně „nějak udělá“. A pak, o pár měsíců později, stojí pan Novák v obchodě, hledí na regál a říká: „To je hrůza, už ani ta okurka není, co bývala.“ A tím je diskuse u konce.
Tak se točí ten věčný kolotoč. Brusel rozhoduje, Praha přikyvuje, český občan nadává – a zároveň poslušně přechází na nový typ vysavače, kupuje schválené prací gely a pije z kelímků, co se rozpustí ještě dřív, než dopijete kávu. A večer, u televize, si oddechne, že aspoň to pivo zatím nikdo nenařídil pít brčkem. Ale kdo ví – možná už se v Bruselu právě teď schází komise pro „optimalizaci konzumace pěnivých nápojů“.
Až to přijde, můžeme se spolehnout na jedno. V hospodách po celé zemi se rozezní unisono: „To jsou ti Bruseláci!“ A Čech si zase s chutí zanadává – nejlépe doma, u kuchyňského stolu, aby to měl blízko k lednici a flašce rumu.
