Článek
Jen místo toho, aby si ho vedla rodina v paneláku, dělá ho stát pro deset milionů obyvatel a tváří se přitom, že ví, co dělá. V realitě to často připomíná situaci, kdy tatínek s maminkou sedí u stolu, hádají se, jestli pojedou na dovolenou, a do toho přijde dítě s prosbou, že potřebuje nové tenisky, protože ty staré shořely při pokusu o TikTok video.
Rozpočet státu je každoroční plán, kolik peněz stát vybere a kolik utratí. Zní to banálně, ale v praxi je to zhruba stejně jednoduché, jako vysvětlit kočce, proč se nemá drápat o gauč. Stát vybírá peníze hlavně z daní – z příjmů, z DPH, z firem, z benzínu, a kdyby mohl, tak možná i z každého povzdechu. A pak je utrácí za všechno možné: od důchodů přes školství, obranu, zdravotnictví až po dotace na cyklostezky, na kterých nakonec jezdí víc srnek než cyklistů.
Aby to celé mělo nějaký rámec, existuje pojem HDP – hrubý domácí produkt. To je takový magický ukazatel, který nám říká, kolik zboží a služeb se u nás za rok vyrobí. Jinými slovy: HDP je jako obrovský hrnec guláše, který společně navaříme. Čím větší hrnec, tím větší šance, že si každý nabere. Jenže pak přijde vláda s naběračkou a začne rozhodovat, kdo dostane plnou misku a kdo se bude muset spokojit s tím, že si olízne lžíci. Číslo HDP se používá i jako argument v politických debatách: když roste, všichni se plácají po ramenou; když klesá, hledají se viníci a obvykle se najde někdo v Bruselu, kdo prý za to může.
Teď k samotnému rozpočtu. V ideálním světě by měl být vyrovnaný – tedy stát vybere tolik, kolik utratí. Jenže v české realitě je rozpočet schodkový skoro vždycky. To znamená, že stát utratí víc, než vybere, a rozdíl si půjčí. Je to trochu jako kdybyste každý měsíc vydělali dvacet tisíc, utratili pětadvacet a pak to dorovnali kreditkou s tím, že „příští rok to už určitě vyjde“. No, nevyjde. Ale papírově se to tváří, že je všechno v pořádku.
Klíčovým pojmem jsou mandatorní výdaje. To je ta část rozpočtu, se kterou se skoro nedá hnout. Patří sem důchody, platy státních zaměstnanců, sociální dávky nebo obsluha státního dluhu. Jinými slovy – mandatorní výdaje jsou něco jako složenky. Můžete je ignorovat, můžete je schovat pod koberec, ale nakonec vám zazvoní pošťák, a když nezaplatíte, přijde exekutor. V praxi to znamená, že z každé stovky, kterou stát vybere, jde většina automaticky pryč na věci, které prostě musí být zaplaceny. Na nějaké kreativní šetření pak zbývá jen pár drobných.
A tady se dostáváme k tomu největšímu paradoxu: politici rádi mluví o tom, kde všude „ušetří“. Jenže v rozpočtu to není jako v domácnosti, kde se rozhodnete nekoupit si zbytečné kytky do obýváku nebo levnější sýr místo drahého. Ve státním rozpočtu ušetřit znamená říct někomu konkrétnímu: „Ty nedostaneš.“ A to je průšvih, protože ten dotyčný se pak ozve, napíše petici, přijde do televize a začne mluvit o tom, že mu vláda sahá na životní jistoty. Takže politici raději sahají na věci, které bolí méně – třeba na investice. Jenže bez investic se zas nic nepostaví, a tak se to celé točí v kruhu.
Zvláštní disciplínou jsou tzv. škrty. V politickém slovníku to zní hrdinsky: „Musíme šetřit, musíme škrtnout.“ V praxi to ale často dopadne tak, že se škrtnou položky, které jsou viditelné, ale reálně malé. Takže místo aby stát sáhl na skutečně obrovské výdaje, raději ušetří pár milionů na provozu úřadů, které se pak stejně vrátí zadními vrátky. Je to podobné, jako kdybyste si dali předsevzetí ušetřit na domácnosti, a tak přestali kupovat ubrousky. Ušetříte pár stovek, ale pořád jezdíte na dovolenou do Alp na kreditku.
Celý rozpočet má ještě jednu pikantní vlastnost – jeho tvorba je vždycky politickou show. Ministr financí předloží návrh, opozice ho rozcupuje na kousky, média ho rozebírají do poslední čárky a občané mají pocit, že se s nimi nikdo nepočítá. Nakonec se rozpočet schválí za pět minut dvanáct, protože bez něj by se stát zastavil, a politici si gratulují, že to zvládli. Přitom v zákulisí ví všichni, že to celé je jen další dočasné řešení.
A obyčejný občan? Ten si většinou vystačí s jednoduchou interpretací: stát má zase dluh, všechno zdraží, a on stejně nedostane víc peněz. V lepším případě si povzdechne, že kdyby stát hospodařil jako on doma, bylo by všechno jednodušší. Jenže doma většinou nikdo neplatí armádu, nemocnice a důchody pro miliony lidí.
Státní rozpočet je tak vlastně taková obří verze rodinného rozpočtu, jen s tím rozdílem, že když rodina utrácí víc, než vydělá, končí to exekutorem. Když to dělá stát, končí to tiskovou konferencí. A tak se to celé hraje rok co rok: HDP se spočítá, rozpočet se naplánuje, mandatorní výdaje pohltí většinu peněz, politici slíbí škrty, které nikoho nezabolí, a občané se těší, že příští rok to snad vyjde. Nevyjde. Ale aspoň je o čem mluvit v hospodě.
