Článek
A dětské boty se podle posledních výzkumů vyrábějí z diamantového prachu a krve jednorožců, jinak si tu cenu fakt neumím vysvětlit.
Ale nebojte, stát pomáhá. Máme tu přece dávky! A teď si představte, jaká je to pomoc, když vám úředník s úsměvem řekne, že máte nárok na 73 korun měsíčně, ale musíte dodat potvrzení o výši příjmu, kopii rodného listu, potvrzení o studiu, zubařské rentgeny za posledních 10 let a krevní test vašeho papouška.
Dávky jsou jako ten kamarád, co vám slíbí, že vám pomůže s rekonstrukcí bytu, a pak se objeví ve tři odpoledne s pivem v ruce, sedne si na gauč a řekne: „Tak co už máš hotovo?“ Díky moc, Karle, fakt pomoc jak noha.
Ale co kdybychom zkusili něco, co opravdu funguje? Třeba zvýšit slevu na dítě. Ano, tu věc na daňovém přiznání, kterou každý rok zoufale hledáme mezi kolonkou „kolik jsem zaplatil“ a „kolik mi zbylo na rohlíky“. Sleva na dítě je totiž krásný způsob, jak nechat víc peněz tam, kde je to potřeba – u rodičů. Těch skutečných hrdinů, co zvládají v jednom týdnu školní besídku, střevní chřipku, online výuku a otázku „Proč je nebe modré?“ opakovaně a bez alkoholu.
Představme si to v praxi. Pepa má dvě děti. Každé ráno bojuje s časem, snídaňovou krizí („Táta, mlíko je teplý!“) a sockou, která jede přesně tehdy, když už nestíhá. Přijde do práce, kde ho čeká šéf s náladou pavouka na dietě, a večer padne na gauč s výrazem přejetého jezevčíka. A za tohle všechno mu stát říká: „Tady máš pár stovek měsíčně, buď rád, že něco.“ No, díky, republiko. Opravdu dojemné.
Ale kdyby místo toho měl Pepa vyšší slevu na dani, řekněme o tisícovku měsíčně víc na každé dítě, mohl by si dovolit třeba lepší školní pomůcky, zaplatit kroužek, nebo si konečně koupit ponožky, co nemají díru na palci. A co je nejdůležitější – nemusel by se cítit jako žebrák na vlastním daňovém přiznání. Víte, takové to: „Děkujeme, že jste odevzdal 160 tisíc na daních, tady máte zpátky 420 korun, a kupte si za to něco hezkého, třeba pohled na inflaci.“
Navíc zvýšení slevy na děti má kouzelnou vlastnost – motivuje lidi, aby pracovali. Protože když víte, že víc práce = víc peněz a zároveň větší sleva na děti, začínáte si říkat: „Hele, možná ta třetí směna nebude taková smrt.“ Zatímco dávky? Ty často fungují přesně obráceně: „Hele, když půjdu do práce, přijdu o příspěvek na rohlíky a já chci mít na rohlíky, takže sorry, stát.“
A úplně nejvtipnější je, jak se politici tváří, že rozdávají svoje peníze. „My vám dáme pětistovku navíc.“ Ne, kamaráde, ty mi nic nedáváš. Já jsem ti odevzdal půlku výplaty a ty mi teď slavnostně vracíš drobek a čekáš potlesk. To je jako když vám soused ukradne auto, pak vám ho vrátí bez jedné pneumatiky a řekne: „Nemusíte děkovat.“
Takže přátelé, přestaňme se tvářit, že záchrana rodin spočívá v byrokratickém cirkusu s razítky. Nechceme papírové podpory, chceme systém, který nás odmění za to, že makáme a staráme se o děti. A hlavně: chceme, aby rodiče mohli klidně spát s pocitem, že se jim život s dětmi vyplatí nejen morálně, ale i ekonomicky. Protože zatím to vypadá, že kdo má tři děti a práci, je finanční dobrodruh, co si spletl realitu s fantasy filmem.
Zvýšení slevy na děti je jednoduché, efektivní a nevyžaduje armádu úředníků s razítky. Jen trošku politické odvahy a ochoty přiznat, že když se podpoří rodiče, neznamená to konec světa, ale spíš začátek lepší budoucnosti. A taky víc ponožek bez děr. A to už za to stojí.
