Článek
Kdyby si čeští voliči mohli něco odnést z voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2025, bylo by to asi tohle: když se všichni hádají, nakonec nezvládne vládnout nikdo. Volby skončily patem. Skóre je nerozhodné, míče zůstaly na hřišti, ale hráči už si pomalu balí tašky. Vítěz voleb? Formálně existuje, ale v praxi mu to je asi jako vyhrát pexeso proti tříletému synovci – hezké, ale zcela bez dopadu.
Žádná z hlavních stran – a že jich letos nebylo málo – nedokázala poskládat většinu. Ano, byla tu jistá naděje, že by se dali dohromady nějací ti středopraví s krajními středy, ale po dvou dnech jednání bylo jasno: nikdo s nikým nechce. Nebo ještě přesněji – každý by s každým chtěl, ale jen pokud by on byl premiérem, ten druhý držel hubu a ty ostatní strany dělaly křoví. A tak se to trochu zaseklo.
Představte si to jako hospodu, kde každý chce sedět u okna, ale je tam jen jedno místo. A navíc si každý objednal úplně jinou verzi guláše, takže kuchař odmítl vařit. Přesně tak teď vypadá politická scéna.
Volby přitom nebyly nudné. Kampaň byla barevná, hlasitá, plná emocí, Facebook hořel, TikTok bublal a billboardy hlásaly sliby, které měly trvanlivost jogurtu po expirační době. A přesto všechno voliči řekli: „Tak trochu všem.“ Výsledkem je situace, kdy nikdo nemá dost mandátů, aby složil vládu, a zároveň každý má dost mandátů na to, aby každého druhého zablokoval.
Ano, dalo by se říct, že voliči to mají v rukou. Ale jak se ukázalo, ruka voliče je někdy roztřesená, náladová a rozhodně ne strategická. Voliči volili „proti“ a „z donucení“, případně „protože mě ten druhej štve míň“. Vznikla tak pestrá mozaika, kde se strany navzájem ruší. Je to jako když postavíte partu muzikantů, ale každý hraje jinou skladbu. Výsledek? Kakofonie a nervy.
Menší strany, které dřív bývaly jazýčkem na vahách, letos jen pokrčily rameny. Buď se dostaly do sněmovny s odřenýma ušima, nebo vůbec ne, a pokud ano, žádný z hlavních bloků s nimi nedokáže složit většinu. A když už se někdo s někým začne bavit, většinou to skončí fiaskem po třetím kafi. Kuloáry praskají napětím, ale jediný, kdo se skutečně směje, jsou majitelé cateringových firem, protože hladových politických vyjednavačů je v posledních dnech víc než vepřových řízků.
Prezident republiky – ať už jste o něm slyšeli cokoliv – se snaží působit jako hlas rozumu. Vyjednává, telefonuje, zve si předsedy na Hrad a občas i na oběd. Ale zatím to vypadá, že jediné, na čem se všichni předsedové shodli, je kvalita bramborového salátu. Jinak nic. Ani jen taková drobnost jako: „Hele, pojďme si říct, kdo by to mohl vést.“ Většinou to totiž skončí větou: „Ale s tímhle fakt ne.“
A tak to vypadá, že nás možná čekají předčasné volby. Ne poprvé, ne naposled. Politologové už začínají dávat rozhovory, ve kterých používají oblíbené výrazy jako „ústavní krize“, „demokratická patová situace“ nebo „vysoká volatilita voličského chování“. Překlad: Nikdo neví, co se děje, ale zní to odborně.
A voliči? Ti si teď říkají, jestli má cenu jít příště volit znova. A hlavně koho. Protože když se hádají ti, co dostali šanci, těžko se vybírá nový hrdina. A tak zatímco se politici předhánějí v tom, kdo za to může, občané si pomalu balí kufry na dovolenou a říkají si: „Aspoň tam nebudou tiskovky.“
Jestli se volby zopakují, možná to bude šance něco změnit. Anebo taky ne. Každopádně už teď je jasné, že sněmovna v roce 2025 bude jednou z těch památných – ne protože by něco dokázala, ale protože se ukázalo, že někdy méně je opravdu méně. A když všichni chtějí všechno, nakonec nemá nikdo nic.
Tak si to užijme. Patová demokracie v přímém přenosu.
