Článek
Popírání - hněv - smlouvání - deprese - smíření.
Pět fází smutku. Jakmile je prožijete a necháte se vyplivnout zase zpátky do života, ohlédnete se a ten obrovský problém, ta neřešitelná situace, se najednou smrskne do malé bezvýznamné epizody.
Naštvané ženy dělají hnusné věci
Založila jsem si falešný profil na seznamce a psala jsem si s Martinem. Vím, že mám poměrně rozeznatelný způsob vyjadřování, takže jsem se ani moc nesnažila skrývat, kdo jsem. Zas tak dobrá podfukářka nejsem, román asi nenapíšu. Leda tak v ich-formě a bez dialogů. To by byla strašná nuda. Chtěla jsem ho přimět k akci. Martin není hlupák, takže stačilo jen pár vzkazů na to, aby mi cinkla zpráva na telefonu.
První pocit? A teď mám problém.
Druhý pocit? Úleva.
Ten pravý
Ačkoliv bych se vůbec nedivila, kdyby mi napsal něco hodně ošklivého, Martin si zachoval všechno to, pro co se mi tolik líbil. Za všech okolností jedná vždycky nad očekávání správně. (s jednou třídenní chybičkou…)
Nenadával. Jen mě upozornil, že mé jednání je odporné. S tím se nedalo než souhlasit. Po všech těch negativních emocích jsem se zase smála. V tu chvíli bylo všechno jedno, stačilo si od něj přečíst jednu zprávu směřovanou mně (mně, ne nějaké fuchtli ze seznamky, za kterou jsem se vydávala!) a zase jsem ucítila ten klid. Ten klid hluboko v celé mé bytosti. Komunikoval, takže podvratná činnost byla úspěšná. Nakonec jsme si napsali všechno. Napsal mi hezkými a citlivými slovy, že jsem idiot (to píšu já, on to nenapsal :)).
Sebezpyt
Upřímně, ano, chovala jsem se dost praštěně, když jsme spolu byli. Sice jsem s ním vždycky cítila hluboko uvnitř sebe božský klid, ale osoba, která byla nejvíc na povrchu, byla…nejvíc na palici. Choval se ke mně tak, jako doposud nikdo. Nechtěla jsem, aby za mnou zbytečně jezdil, když mohu já, nechtěla jsem, aby za mě zbytečně utrácel, a tak když jsem se měla vyjádřit, kam spolu půjdeme, nebyla jsem schopná ze sebe dostat nic. Byla jsem v pasti. Ne svých myšlenek, protože ty mi říkaly, že je to v pořádku. Byla jsem pasti starých vzorců. Takže bytost, která žila lehce, se proměnila v toho kamenného obra z Nekonečného příběhu. Jsem zvyklá obstarávat zábavu a bohužel i s ním jsem se chovala jako idiotský klaun.
Smíření
Všechno bylo napsáno, vysloveno, přečteno. A pochopeno. Kéž bychom tohle absolvovali už před tím vším tichem. Teď vím, že už bych se chovala lépe. Nakonec jsem to já, kdo svou šanci promarnil.
Růžová motorka nebude :(
Mám dvě teorie.
Tou první je, že se lidi (i já) chovají ve tmě přirozeněji.
Tou druhou je, že by se lidi měli zkusit rozejít, aby viděli, jak se ten druhý bude chovat.
Obávám se, že jsem v obou případech propadající.
Světlo na konci tunelu
Při čekání na Godota na seznamce jsem si krátila čas psaním s jedním zajímavým mužským objektem. Oslovil mě on. Docela sympaticky se mě zeptal, jakého muže hledám. Napsala jsem tomu muži, že je ten profil falešný, že tu hledám jen jednoho konkrétního muže a že jsem pořádně nahněvaná a to že určitě nechce zažít. Kamarádsky se naštěstí ještě bavit umím. Psalo se s ním moc dobře, popisoval pozoruhodné příhody ze seznamky, já si stěžovala na ghosting a nakonec jsem se s ním ani nerozloučila.
Musím to napravit, nakonec mám co napravovat.
