Článek
Vždycky jsem si víc rozuměla s muži - lépe se s nimi chodí na pivo a mívají zajímavější pohled na problémy než ženy, které znám. Přestěhovala jsem se z velké dálky a rozhodla jsem se po několika měsících konečně socializovat. Měla jsem za sebou rozvod a extrémně toxické manželství.
Začátek příběhu
Asi druhý den na seznamce mi napsal chlápek, co měl v profilu inzerát na vztah a žil sto kilometrů daleko. Napsal tak suverénně, že jsem si svou odpověď vyloženě vychutnala. Namyšlený měšťák píše na inzerát jasně vyhraňující přátelství, cíl zaměřen. Když ale odepsal i na vzkaz, kterým jsem ho chtěla odstranit, začal mě zajímat. Ten mužský se vůbec nechtěl dát. Užívala jsem si to, nahlas jsem se za notebookem smála a s každým dalším vzkazem jsem se mu snažila naservírovat další extrémně odrazující argumenty.
Když se chtěl sejít, napsala jsem mu, že si to představuju jako scénu inspirovanou Pretty Woman. Měl by přijet na růžové motorce, v růžové motorkářské bundě a přivézt červenou růži (Pretty Woman original!).
Odpověděl, že se prostě sejdeme a růži přinese s sebou. Byla jsem napůl pobavená, napůl pobouřená a napůl jsem se s ním potkat chtěla (to jsou tři poloviny, vím..). Poslal mi fotku. Svojí. Seznamka mě naučila fotky zásadně neotevírat, ale tuhle jsem otevřela.
Jakmile jsem sebrala odvahu a podívala se na tu tvář, prostě jsem To věděla. Byl to On. Dívala jsem se na něj a bylo to naprosto jasné. Cítila jsem to celou svou bytostí. Na chvíli se zastavila Země, čas přestal existovat a uvnitř sebe jsem ucítila nekonečný klid. Když tenhle stav pominul, tělo začalo dohánět, co zameškalo, a já celý den zvracela, jak jsem byla nervózní, ačkoliv jsem Věděla, že to bude dobré.
První rande
Naše setkání bylo fajn. Přinesl červenou růži, procházeli jsme se po městě a v noci jsme si lehli pod strom a povídali si. Cítila jsem, že mě chce políbit, nevadilo by mi to, byla jsem zvědavá, jestli se odhodlá. V jednu chvíli se možná i odhodlával, ale zrovna jsem mu říkala o tom zvracení, tak to neklaplo :) Poprvé v životě jsem se cítila s mužem, kterého jsem vlastně neznala, naprosto správně a jeho přítomnost mě celou uklidňovala. Když mě doprovodil domů, věděla jsem, že ten polibek chceme oba, ale jen jsem stála a něco žvatlala, až mě nakonec dal úplně nevinnou pusu a objal mě. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli celá ta schůzka nebyla tím největším argumentem, že odepsal na špatný inzerát. Jenže ještě tu noc mi napsal a z každého jeho slova bylo znát, že mě chce poznávat dál.
Druhé rande
Při druhé schůzce jsem dostala na procházce takové nádherné polibky, až jsem cítila, jak něco v mé hrudi vykvétá. V noci jsme leželi a dívali se na hvězdy. Poslouchala jsem, co říká a nemohla se nabažit jeho blízkosti. Všechno, co řekl nebo udělal, bylo dokonale správné.
Oba jsme si na seznamce inzeráty zrušili.
Každý den jsme si psali, volali jsme si třeba i pět hodin hluboko do noci. Řekli jsme si věci, které ani on ani já nikomu jinému neřekli. Říkali jsme si o svých životech, pocitech, smáli jsme se…Posílali jsme si písničky, protože každý posloucháme jiný styl hudby. Našla jsem pak jednu, která mě uchvátila. Říkala jsem si, že je zvláštní, že by mi zrovna tuhle neposlal. Předpokládala jsem, že jí bude mít spojenou s někým jiným. A taky že měl.
Třetí rande
Na třetí schůzce jsme spolu šli na oběd. Cítila jsem nějaký blok…nedokázala jsem cítit to štěstí, padla na mě velká nervozita, v duchu jsem se fackovala, co ze mě padá za myšlenky a slova, musela jsem znít jako šílenec. Nebylo to jako při předešlých setkáních. Něco bylo špatně. Neusmíval se. Dobře, usmíval, ale…nějak jinak. Bavili jsme se o další schůzce a já cítila, že ta schůzka nebude. Zkusila jsem mu hodit několik udiček, aby řekl, co se děje, ale tahle ryba se nechytla…
Loučil se se mnou se slovy, že jsem úžasná.
Pak se tři dny neozval.
Finále
Čtvrtý den jsme se měli sejít. Už jsem věděla, že se něco děje, ale doufala jsem, že sám napíše, že rande ruší. Protože preferuji, když se věci říkají přímo, měla jsem dilema. Zaprvé jsem ho chtěla nechat, aby se ozval sám, ať se v tom vykoupe. Ještě před pár dny mi psal, že za něj budou mluvit činy, že mi všechno řekne hned, že se ještě ráda odstěhuju do jeho města…
Ale protože jsem celý den byla špatná a chtěla jsem to mít za sebou, zeptala jsem se ho já, co se děje.
Víte, co napsal? Že poslední dny přemýšlel a každý potřebujeme něco jiného a že jsem chtěla upřímnost, tak mi to upřímně píše. Že doufá, že najdu, co hledám.
Klobouk dolů, nehodil to na mě, ale především to hodil na sebe. Nenapsal mi, že melu hovadiny a jsem blázen. Ne, napsal to hezky a slušně.
Ačkoliv jsem to čekala, byla jsem v šoku a napsala jsem mu krátkou zprávu, pak jsem jí doplnila další. Upozorňuji, že i přes ten šok jsem nebyla afektovaná. Čestné pionýrské! Odepsal tak neuvěřitelně strojeně a SLUŠNĚ, až mi z toho bylo špatně. Celé moje tělo vyplo. Fyzicky mě bolelo na hrudi, plakala jsem. Chtěla jsem se rozpustit, splynout s větrem.
A na závěr se vypovídám…
Pořád vím, že je to On. Jestli jsem si nějakého muže vypřála, tak jeho. Jelikož mám absenci kamarádů, napsala jsem Geminimu. Odeslala jsem mu veškerou naší komunikaci a zeptala jsem se ho, co si o tom myslí. Gemini zaválel. Napsal, že nechat mě tři dny v tichu (de facto by mě vyghostoval, kdybych mu nenapsala sama), říkat mi sliby, potvrzovat, že kdyby se něco dělo, tak to bude komunikovat a pak udělat tohle, je znamení srabáctví. Všechno si vyřešil beze mě, dost možná se prostě leknul (na jeho obranu jsem se na tom třetím rande také sebe lekala), pak mi to oznámil, když to měl zpracované a nechal mě, ať si to zpracuju sama.
Nakonec přikládám svou poslední zprávu, kterou jsem tento intenzivní dvoutýdenní vztah ukončila já - tři dny po Martinovi :).
Napadá mě, jaká je šance, že nakonec přijede na růžové motorce, v růžové bundě a s růží. Ta první mi tu zůstala, uschla jako tahle krátká láska.
(Gemini mi napsal, že si není jistý, jestli je to úplně dobře zvládnuté ((no není)), ale prý jsem si dovolila zabouchnout dveře zevnitř a to je dobře, holky :)) Berte v potaz, že jsem to napsala ve tři ráno, několik hodin po tom, co mi napsal on. A že jsem s ním cítila něco, co dost možná už nikdy neucítím. Zamilovala jsem se rychle a hluboce.
,,Nemůžu spát a prvotní emoce už opadly, takže mi zase trošku naskočil mozek. Rovnou píšu, že už se k tomu nemusíš dál vyjadřovat, nicméně jsi si vědom, žes mi nedal šanci, že jsem možná trochu jiná, než jsi vyhodnotil? Ukončil jsi to, aniž bys měl snahu to se mnou probrat. To je…ošklivé. Dost. Naopak mám dojem, že bych Ti zcela bez přetvařování dala to, po čem toužíš. Vím to. Stejně jako jsem věděla, že mě chceš políbit pod stromem, stejně jako jsem posledně tušila, že tenhle víkend neproběhne.
Zvlášť v poslední zprávě píšeš velmi rozumně, za což Ti děkuju, funguje to. Konečně to vidím z druhé strany :)
Nejsem naštvaná ani uražená. Pořád nemám úplně čistou hlavu, ale už to dokážu brát pozitivně. Popřáls mi, ať najdu přesně to, co hledám. Děkuju. Přesně to, co hledám, jsem si ujasnila týden před tím, než jsem šla na seznamku. Proto jsem hledala kamaráda a ne muže. Protože takového muže jsem nepředpokládala, že kdy najdu. Hledala jsem Tebe.
Myslím, že mi tohle bude stačit na poměrně dlouhou dobu a číslo už nikomu dávat nebudu.
Už teď si uvědomuju, co nastane, až se vyspím. (Krom toho, že už teď si připadám jako zhrzená škemra… ). Už teď vím, že jsi mě tímhle změnil. Zní to strašně pateticky, ale zase jsou to zkušenosti a zase mě to posune dál.
Nepředpokládám, že na tohle budeš reagovat a horko těžko překousávám, že Ti píšu třetí zbytečnou zprávu, kde si jen tak plácám, protože Ty už jsi jinde. Není to úplně můj styl. Ale asi chci, abys to věděl. Třeba to ber jako další zkušenost k dalšímu randění. Dokázala jsem si s Tebou představit všechno. Kdybys mi dal jen čas…..nebo o tom mluvil…
No, co dodat. Kdybys někdy projížděl kolem, ráda Tě uvidím. (Něco mi říká, že se asi nestavíš.)
Teď už vážně končím. Neboj . (Odhodim telefon a tak dva dny ho nebudu moc najít ;)) (S humorem je to snesitelnější, ne? :))
Co jsem cítila, to víš. Nejsi hloupý.
Pokud bys zvažoval mi ještě jednou odepsat hezky, slušně a distančně, tak to, prosím , nedělej. Děkuju.
Měj se dobře, Martine.
Tereza“
