Článek
....
Jenže nikdo nejde. Tehdy jsi taky nepřišel. Spletl sis zastávky.
Procházím kolem velkého kaštanu a vidím sebe, jak na Tebe čekám. Napůl schovaná a napůl tak, aby sis mě všiml. Jenže pod listnáčem nikdo není. Podívám se kolem. Je tu málo lidí, buďto spěchají nebo se dívají do telefonu. Nikdo rudou růži nenese. Nikdo mě nehledá. Nikdo mě nevolá.
To já hledám Tebe.
Bez váhání se vydám uličkou stejně jako kdysi. Moc jsem mluvila. A šla rychle. Oba jsme byli tak nervózní…
Polštář z parku už zmizel. Dnes tu nebude Tvé náhradní útočiště. Stejně bys potřeboval deku. Není, kdo by se tomu zasmál. Ani já se nesměju.
Na chvilku zaváhám. Tehdy jsme šli dál. Smáli se. Dělala jsem takové hlouposti! Tolik jsem tehdy mluvila. Mluvila jsem moc. Cítila jsem, že Ty mluvit nebudeš a nechtěla jsem za žádnou cenu ticho. Intenzivně jsem vnímala každé zavadění ruky, každý Tvůj pohyb. Ty ses jen díval. Do mých očí, do mé duše. A když jsem se na Tebe podívala já, políbils mě.
Čas přestal existovat a přitom utíkal jak splašený. Každé nadechnutí, každý pohled, každá minuta se vepsávala do mého srdce.Do mě celé.
Podívám se vpravo. Bláznivě jsem rozhazovala rukama a vyprávěla Ti o nádherných květech, jejichž záplava je tu každé jaro. A Ty jsi se jen jen smál a říkal mi, že mám jiskřičky v očích. Viděls v nich nadšení. Byls první, kdo je uviděl. Ty jiskřičky patřily Tobě. Byla jsem nadšená z Tebe, Ty blázne.
Dnes nepůjdu dál přes park. Na lavičce na mě čeká jiný muž. Usmívá se na mě. Mává. Dívám se na něj. Nejsi to Ty. Jeho vlasy jsou světlé a prošedivělé. Tvé byly černé jako vlasy havíře. Poznala bych Tě mezi všemi Tvého kmene :)
Jen ty oči máte podobné. Vřelé. Milé. Laskavé.
Nemá řidičák - stejně jako já.
Psal jsi mi každý den, těšil ses na mě. A já se do Tebe zamilovala celým svým srdcem. Proč jsi mi nenapsal k svátku? Tolik mě to mrzelo. Já vím, je to jen svátek. Nic důležitého, nic, co by za to stálo…
Ráda jsem se dívala, jak řídíš. Milovala jsem to. Tvůj soustředěný pohled, trochu starostlivý a přitom jistý a sebevědomý. Tvé ruce. Tak jemné a tolik mužné. Jak je tahle kombinace vůbec možná?
Pořád cítím tu tíhu. To prázdno. Tu bolest. Vždycky tam bude.
Jednou jsi mi řekl, že mám hezký nos. Navždy zůstáváš jediným člověkem, kterému se můj nos líbil, sleponi :)
Můj světlovlasý muž mě objímá. Taky jsi mě objímal. Ach bože, Tvé objetí bylo jako splynutí!
K narozeninám mi dal zápisník. Deníček. Na klíč. Ví, jak si střežím každou myšlenku. Tys mi nedal nic. Ani jsi mi nenapsal. Ve skleničce od vína je je ta jedna růže, kterou jsi mi dal. Uschlá, dávno ztratila svou barvu.
V mysli mi mizí titulek z hlavních zpráv. Můj doprovod mě bere za ruku a přešlapáváme staré stopy nás dvou, Martine. Ví, jak mi je. Věděl bys to taky? Cítím, že je tu pro mě celou svou bytostí a já se cítím lehčeji. Milovaná.
Říkals, že si Tvé město zamiluju. A já si ho zamilovala. Bydlím tu. Viděls mě? Potkals mě? Proč jsi mě nepozdravil, nezastavil, nedals o sobě vědět?
Čtyřicetiletý český řidič zahynul v Itálii při dopravní nehodě.
A já tu zůstávám žít dál.
Sbohem, havíři.
